PERSIE, den první (14.5. – 15.5. 2018)
Jsme v Dubaji na letišti a čekáme na letadlo do Shirazu – se mnou je tady Eva, jediná kamarádka, která měla koule na to letět se mnou :-). Tak trošku jsem jí to dlužila, ptž mě kdysi před 9 ti lety hrozně sprdla za to, že jsem ji s sebou nevzala do Pákistánu :-).
Hned v Praze nás vyděsil pán na check-inu, který si spletl kódy letišť a chtěl nás poslat na Seychely (SEZ) místo Shirazu (SYZ). Vzhledem k tomu, že v kufru máme samý trika s dlouhým rukávem, šátky na zakrytí hlavy a žádné plážové oblečení, nás to lehce zaskočilo. Jeho zase zaskočilo, že jsme zaskočený – že nechceme na Seychely, ale do Íránu. Nakonec se ale zadařilo a my už čekáme v Emirátech na ten správný přípoj. Před námi startuje letadlo do Chartúmu, u dalšího gatu do Karáčí …působíme tady lehce exoticky 🙂
PERSIE, den druhý (15.5. 2018)
V letadle z Prahy do Dubaje jsme měly to štěstí a ukořistily jsme každá pro sebe celý trojsedadlo, takže jsme se aspoň 3 – 4 hoďky vyspaly. Po přestupu v Dubaji jsme nasedly na přípoj a za hoďku a čtvrt už jsme přistávaly v Shirazu. Po vyřízení víza jsme zamířily do banky vyměnit peníze. Díky inflaci jsme vyfasovaly pár milionů rialů a mohly jsme vyrazit. Naše průvodkyně Maryam je milá paní ve středních letech a řidič vysmátej týpek jménem Mohammed. Nejdřív míříme zakoupit místní SIM kartu, která ale moc nefunguje. Mobilní signál je slabej, Fejsbúk zablokovanej, appka Počasí mi ukazuje, že jsem v Rusku, Evě v Polsku, tak jsme usoudily, že jsme spíš v prdeli. No nekup to za 8 éček 
😉.
Pak už umíráme hlady tak míříme do tradiční restaurace – Eva jako vegetariánka na rýži a zeleninu, já na hovězí kebab.
Po jídle odcházíme z restaurace a rázem se ocitáme v pohádce Tisíce a jedné noci. Nejdřív je na řadě mešita Vakil Mosque, kde nás místní hlídač přivítal slovy „ahoj, jak se máš“ z čehož jsme šly trošku do kolen. Prej to umí od turistů – dorazí sem tak 10 čechů měsíčně. Pak stejnojmenný trh Vakil Bazar – všude koberce, koření, místní tradiční oblečení a hned za prvním rohem překvápko – nádherný bývalý karavanseráj, z kterýho je teď kouzelná kavárna. Po prohlídce bazaru a nákupech sem zamíříme na kafe a čaj.
Pak navštěvujeme lázně Hamam Vakil a poté monumentální citadelu Arg-e Chána Karima Zanda.
Po prohlídce jedeme konečně do hotelu, průvodkyně nám dala 10 minut na to, abychom si odnesly kufry – to jsme ale ještě netušily, že cesta do pokoje trvá 3 a půl minuty tam a totéž zase zpět. Přikládám video, komentář netřeba.
Večer, kdy už ale obě padáme na hubu únavou, ještě jedeme na večeři k naší nové kamarádce Setareh, která nám zařizovala celou tuto cestu.
Večeři násilně ukončujem asi v 10 večer a mizíme konečně se po dvou dnech vysprchovat a hlavně vyspat.
PERSIE, den druhý a třetí (16.5. 2018)
Včera jsme ještě absolvovaly prohlídku bazaru Vakil, mešity Vakil, lázní Vakil a Citadely. Po výborné večeři u Setareh konečně prolítnem sprchou a upadáme do komatu. Budík máme na 8, ale když zazvoní, tak s Evou to ani nehne a já ho zamáčknu a spíme dál. Nakonec vstáváme o 45 minut později a vůbec to neřešíme. Snídaně je v místnosti, která vypadá jako celej náš hotel – jako z pohádky. Pak vyrážíme pro Maryam, na nákup potravin a pak na piknik. Během nákupů jídla, který jsou zajímavý samy o sobě zjišťujeme, že blondýny jsou všude – jedna místní paní odbarvená na blond, zapíchla auto kolem do kanalizační škarpy přímo před masnou, takže se muselo seběhnout asi 5 statných Peršanů a to auto jí nadzvednout.. pak nakupujeme zeleninu, chleba (placky pečené v peci – pekaři jsou úžasní a ochotně pózují), vodu, led a ovoce.
Piknik máme v horách u řeky – Mohammad ugriluje kuřecí kebab, uvaří dušenou zeleninu, k tomu máme rýži a placky. Naprosto luxusní jídlo. Pak navštěvujeme nomády, kteří mají svoje stany a stádečko ovcí po cestě zpět do města.
Zítra nás čekají další památky Shirazu, tak dobrou noc.
PERSIE, den čtvrtý (17.5. 2018)
Tento den máme v plánu další prohlídku města, oběd u rodičů řidiče Mohammeda a večeři u průvodkyně Maryam.
Začínám si zvykat na hijab (muj růžový hedvábný šátek pořízený v Indii), přestože mi buď klouže z hlavy a průvodkyně mě pak musí upozorňovat, abych si ho oblíkla, nebo si ho utáhnu tak, že nemůžu dejchat a moje hlava vypadá jako úchylnej růžovej kokon s velkým nosem. První den na letišti, když jsem šla čurat na šlapací záchod, mi jeden jeho cíp sklouzl ze zad a namočila jsem si ho v záchodu. Když jsem se pak fotila ve Vakil mešitě, tak mi ten cíp zase sklouzl do fontány a Rákosníková se mi pak smála, že jsem si ten poch…nej hijab aspoň vyprala.
No nic – takže začínáme Růžovou mešitou, kde nás hlídač u dveří, typickej fousatej Peršan s očima jak černý korálky, přivítá česky „vítejte v Shirazu“. Mám z nich dost, fakt 
😂😂😂. Mešita je nádherná, ostatně jako všechno, co jsme doteď viděly.
Pokračujeme hrobkou básníka Saadiho, kde hodíme minci do studny s vodou a přejeme si tajné přání. Když říkám, že si budu přát „World Peace“ (a myslím to vážně), tak mě Rákosníková uzemní tím, že přece nejsem Miss World, tak si teda radši přeju něco jinýho. U východu mě obstoupí zvědaví taxikáři a zjišťují odkud jsme. Když řeknu „Czech“, tak se rozzáří a s širokým úsměvem zahlásí „Pavel Nedved“ …no jo no – fotbal funguje jak zaklínadlo.
Následuje hrobka dalšího básníka Hafeze, a nádherná zahrada Eram Garden, která dnes patří k právnické fakultě Shirazské univerzity.
Poté už umíráme hlady, tak nás Mohammed naloží, cestou nabere manželku a tříletá dvojčata Aliho a Ailin a odveze nás všechny ke svým rodičům, kteří mají zahradu za městem. Tady dostáváme zatím asi nejlepší oběd – podávaný tradičně na kobercích na zemi. Jíme všichni, kromě Mohammedovy manželky, která prý dodržuje Ramadan, ale ne z náboženských důvodů, ale protože chce zhubnout.
Poté si jedeme na chvíli odpočinout do hotelu a následuje další návštěva – večeře u průvodkyně Maryam, které se účastní ještě její manžel, syn s rodinný přítel. Zjišťujeme, že místní jsou sice na naše poměry chudí (průměrná mzda se pohybuje někde okolo 10.000 CZK), ale jejich největší bohatství je prostor. Byty mají běžně okolo 150 m2 a jejich pronájem stojí okolo 4.000 CZK, což je sice pro místní hodně, ale zase mají levné všechno ostatní. Například benzín zde stojí krásných 5 CZK za litr. Zato pivo na černým trhu stojí 10 EUR. Mazec…
Po večeři už padáme únavou, takže jedeme spát – zítra nás čeká náročnej den – návštěva Persepolis a přesun do Abarkouh.
PERSIE, den pátý (18.5. 2018)
Dnes je v plánu Persepolis. Nevím příliš, co od toho mám očekávat, o to lepší je pak realita. Když vystoupíme z auta a uvidíme v dálce pozůstatky starověkých sloupů na pozadí horského masivu který lemuje celé rozlehlé údolí, zůstáváme stát s otevřenou pusou. A když vystoupáme po ústředním schodišti k Bráně všech národů (kterou postavil Xerxes v roce 475 př. n. l.) a staneme tváří v tvář obrovským okřídleným býkům v asyrském stylu, mám obrovský knedlík v krku …a regulérně zamačkávám slzu.
Hned před Branou všech národů nás odchytává „naháněčka“ a nabízí nám brýle/masku s virtuální realitou – po nasazení na obličej se vám před očima promítne vizualizace toho, jak to dané místo (sál, nádvoří, schodiště atd.) vypadalo v reálu a to je ten největší mazec, jakej jsem kdy v životě zažila!!! Konstatuju, že zapůjčení těchto brýlí bylo nejlíp utracených 300.000 (rialů = asi 150 CZK) v mým životě.
Procházíme celý areál, posloucháme výklad Maryam, která o tom místě ví úplně všechno, pak si vždycky pustíme animaci a nevycházíme z úžasu. Ani se nedivím Alexandru Velikému, že ho Persie tak fascinovala, ptž když oni jako „vyspělí“ Makedonští Řekové byli pomalu ještě pasáci koz a žili ve zničené zemi s hlavním městem Pella – prdelí světa uprostřed bažin, tak v Persii a Babylonu už stály obrovské paláce, zahrady, bazény, chrámy …
Žasneme nad sochami griffinů, nad pozůstatky sloupů původně dosahujícími výšky více než čtyř běžných pater, nad úchvatnými reliéfy znázorňujícími Perské a Médské vojáky, delegace z různých zemí strověkého světa, výjevy ze života Peršanů, Ahuru Mazdu, atd..
Maryam připomíná, že se historikové nemůžou shodnout, jestli Alexandr toto výstavné město vypálil schválně nebo omylem. Nato důrazně prohlašuju: „to musela bejt nehoda, já ho znám, on by to nikdy neudělal!“, čímž vzbuzuju všeobecné pobavení …
Po Persepoli míříme do nedaleké nekropole Naqsh-E Rostam, kde jsou ve skalním masivu vytesané hrobky Xerxa I., Dareia Velikého, Artaxerxa I. a Dareia II. – neskutečně působivé místo s dramatickou atmosférou! Při pohledu na ty hrobky jsem měla opravdu husí kůži.
Poslední naší zastávkou je Pasargadae a hrobka Kýra Velikého, zakladatele Achajmenovské dynastie a tzv. Perské říše, který zemřel v roce 529 př. n. l.
Po této zastávce se loučíme s naší milou Maryam, která se vrací zpět do Shirazu, zatímco my míříme do Abarkouh.
Náš další hotel opět vypadá jako z pohádek Tisíce a jedné noci, takže spát jdeme plné dojmů … dobrou noc 
😍😍.
PERSIE, den šestý (19.5. 2018)
Ráno nás čeká úžasná (jak jinak) snídaně v našem hotelu v Abarkouh. Po ní si nás přebírá zaměstnanec hotelu, provádí nás po střechách budov a vypráví nám, jak fungovaly „wind-catchers“ – tedy primitivní, ale účinná blízkovýchodní klimatizace.
Pak vyrážíme směrem na Yazd. Mohammed cestou zastavuje a kupuje stínítka na boční okna auta. Po pěti dnech, kdy se střídavě grilujeme z jedné nebo druhé strany to vítáme s nadšením. Mohammed nás ujišťuje, že „I always p…rotect my clients from bad things“ (rozuměj – bad things like sunshine 😂😂😂). Já ho ale podezírám, že je to proto, že si v autě neustále sundávám hijab a všichni, co jedou v autech okolo na nás pak čumí a taky by nám hrozila pokuta, pokud by nás zastavili policajti.
V Yazdu nejdřív zastavujeme u dvou Věží ticha (dakmeh = Tower of Silence), což jsou vlastně pohřebiště zoroastrijského kultu. Zde si nás přebírá náš průvodce pro tento den – Reza, který s náma vyleze až na vrcholek jedné z věží, odkud je úchvatný výhled na Yazd a pohoří v pozadí. Odtud pokračujeme do zoroastrijského Chrámu ohně (ateškadeh = Fire Temple). Cestou ještě krátce zastavujeme v komplexu Amir Chakhmaq, sestávajícím z mešity, karavanseráje, cisterny na vodu a rozlehlého maydanu.
Pak nás Reza doprovodí do restaurace na oběd a jako správnej muslim dodržující Ramadan se odchází modlit do nedaleké mešity. Po obědě nás pak provází mešitou Jame Mosque, která má nezvykle vysoké minarety a nádhernou mozaikovou výzdobu.
Yazd je oproti modernímu a uvolněnýmu Shirazu daleko přísnější – barevné šátky a elastcký džíny muslimských holek střídají černé hijaby a čádory, hodně lidí dodržuje Ramadan a i celková atmosféra města je míň přátelská, přesto jsou všichni zdvořilí a ochotní.
Podvečer máme volnej, takže Mohammed navrhuje výlet do pouště, jízdu na velbloudovi, safari autama 4×4, pozorování západu slunce a jednoduchou večeři sestávající z čaje a brambor pečených v ohni. Nadšeně souhlasíme.
Když dorazíme do kempu, svezeme se na tom velbloudovi. Bohužel výlet čtyřkolkama se nekoná, ptž řidič je prý indisponován. Tak aspoň vylezeme na pár dun a po okouzlujícím západu slunce ještě posedíme s majitelem kempu a pár místníma u ohně a čaje. Nakonec to byl povedenej výlet a do našeho hotýlku dorážíme až okolo 11 večer.
Zítra nás čeká přesun do Isfahánu. Dobrou noc
PERSIE, den sedmý (20.5. 2018)
Po snídani balíme kufry a razíme směr Isfahán. Cestou nám Mohammed zastavuje ve městě Meybod u pevnosti Narin Qal’Eh. Jednoduchý, ale působivý hrad z hliněných cihel postavený před 2.000 lety měl za úkol chránit starou karavanní stezku.
Druhá zastávka je ve městě Naein v mešitě Jame Mosque, jejíž historie sahá až do 10.století. Taky je významná tím, že Rákosníková zde ztratí svoje sluneční brýle, čímž nám následně v Isfahánu zajistí program na celý večer – musíme sehnat nové. Ale to předbíhám.
Po návštěvě mešity si dáváme skvělej oběd v místní tradiční restauraci a konečně vyrážíme do Isfahánu. Po příjezdu zjišťujeme, že rivalita mezi Shirazem a Isfahanem je asi taková jako mezi Prahou a Brnem. Náš bratr Mohammed (když mluví, tak nám silně připomíná Luďka Sobotu) nám vysvěluje:
„Isfahani people can not drive! They always say ‚nooo, we are good drivers, we drive veeery good‘, but they can not drive!“ a během této přednášky z boku vjede kolmo do čtyřproudé silnice, kde z jedné strany se na nás valí autobus a z druhé houkající sanitka! V tomto vzrušujícím duchu se pak nesou všechny naše přesuny v rámci Isfahánu.
Jedeme se ubytovat do hotelu – odevzdáváme mladíkovi na recepci pasy a bereme si klíče od pokoje. Pak se setkáváme s naším dalším průvodcem, Hamidem. Hamid nás nejdřív vezme na procházku do neuvěřitelně kouzelné Arménské čtvrti a pak jedeme kamsi na periferii do obchoďáku City Centre shánět Rákosníkové nový sluneční brejle. Obchoďák je asi tak velkej jako tři Čerňáky nad sebou, takže jenom než najdeme obchod s brejlema, tak nám to zabere slabou hodinku času.
Po návratu do hotelu posílám Rákosníkovou pro naše pasy. Za chvíli se vypotácí z recepce s vyděšeným výrazem a nějakým papírkem v ruce. Tak se jí ptám: „máš ty pasy?“ a ona že ne. Tak se ptám „proč ne?“. A ona: „no on mi je nedal a začal mi něco psát tady na ten papírek, asi nějakou tajnou zprávu!“. Tak jdu na recepci a říkám: „my friend wanted our passports, can you give them to us?“. A kluk na to: „she wanted the password, so I gave it to her!“ … no tak to už nedáváme a obě se klátíme smíchy…pak ji pošlete něco někam vyřídit 🙂 ..nakonec se mi podaří vyrazit z mladíka ty pasy (heslo k wifině už máme z předchozího pokusu 😂😂😂) a jdeme spát. Zítra následuje prohlídka Isfahanu, dobrou noc.
PERSIE, den osmý (21.5. 2018)
Ráno je mizerný – díky Ramadánu město ožívá až po setmění a my máme přímo nad sebou restauraci, což má za následek, že usínám až po druhé ráno.
Náš průvodce pro tento den – Abbas – nás tak tahá po památkách ve zbídačelým stavu (nebo teda aspoň mě, Rákosníková, šťastná to žena, zase usnula jak se jí hlava dotkla polštáře).
Nejdřív je na řadě mešita Masjed-E Jame, architektonický šperk zapsaný na seznamu UNESCO, jejíž základy sahají až do 10.století. Pak couráme bazarem až na neuvěřitelně nádherné, rozlehlé náměstí Maydan-E Imam, navštívíme Ali Qapu Palace a po obědě ještě kouelnou zahradu Hasht Behesht Garden … a pak už máme dost. Posíláme průvodce Abbase domů a jdeme (někteří = Eva) nakupovat.
Nejdřív jsou na řadě koberce. Posloucháme výklad o výrobě koberců a rozplýváme se nad barevností vzorů a hebkostí hedvábí, ze kterého jsou vyrobeny. Vzhledem k tomu, že ten, který se nám líbí asi nejvíc, stojí cca 2500 EUR, radši odcházíme a nakupujeme magnetky na lednici.
Po návratu do hotelu si dáváme večeři v restauraci na střeše našeho hotelu. Kluci (kuchař a číšník) bohužel umí každej tak 5 slov anglicky, takže nám pak po složitém vybírání z jídeláku přinesou celkem asi 4 porce hranolek, z toho 2 proložené šunkou pro Evu (je vegetariánka) a 2 porce pro mě plus hamburger z mletého hovězího masa míchaného s cibulí (ze které mám odjakživa dávící reflex). Protože jsou ale kluci strašně milí, tak je nechávám žít, přestože jsem jim původně slíbila, že „if you bring me onion, I will kill you!“.
Jdeme spát. Jenže je holt pořád ten Ramadán…