ISTANBUL, day 1
V Istanbulu jsem už kdysi byla s manželem a protože jsem z něj byla nadšená, byla jsem rozhodnutá se sem vrátit. Po loňským výletu do Íránu jsem Evě za to, že měla koule jet se mnou, slíbila Istanbul.
Tak jsme tady, v Siréně východu. Je pořád stejně úžasnej, jen turistů přibylo. Letěly jsme s Turkish Airlines, což můžu doporučit. Parádní aerolinka, milej personál, pěkný čistý letadlo, i jídlo v ceně potěšilo. A TURCI NETLESKAJ přátelé. A to se cení.
Bydlíme v hotelu na Sultanehmetu asi 800 m od Hagia Sophia, což je jako byste bydleli vedle Karlova mostu. Když jsme se ubytovávaly, tak jsem požádala o „separate beds“, ptž Rákosníková není moje girlfriend, to dá rozum. Takže máme velkou manželskou postel a k tomu rozkládací přistýlku. Ptž jsme se nemohly shodnout, kdo na ní bude spát, tak jsme hrály kámen-nůžky-papír a já jsem vyhrála. Takže nejenomže máme koupelnu, co vypadá jako hammam, záchod sice sedací, ale uzpůsobený na člověka o výšce mojí pětileté dcery, takže když čůráte, tak máte kolena u brady, a k tomu zdarma pantofle možná tak pro Popelku, ale ještě jsem vyhrála nocleh na Spartakiádním lůžku. No přiznejte, kdo z vás to má???!!!
Ale já už mam v sobě 2 piva značky Efes, takže se mi tady v tom hotelu hrozně líbí.
Taky tady výborně vaří, měly jsme luxusní kuřecí kebab a těstoviny Napoletana a pak jsme šly courat okolo Modré mešity a Hagia Sophia a tak vůbec a už se těšíme na zítřek. Tak dobrou noc.

ISTANBUL day 2
Ráno úžasná snídaně v našem hotýlku – kafe, sýrová omeleta, čerstvá zelenina, křupavej chleba a hlavně hummus. Číšníci nás a všechny ženy z hotelu obdarovali růžema k mezinárodnímu dni žen. Docela nás tím zaskočili a příjemně překvapili.
Po snídani couráme po Hippodromu, fotíme se s policajtama a čekáme na meeting pointu na průvodce. V 10.15 máme průvodcovanou tour Chrámem Boží moudrosti s malou skupinkou 7 lidí a velmi milým průvodcem.
Hagia Sophia je moje srdeční záležitost. Už od dob co jsem o ní četla v encyklopediích a co jsem začala hltat romány od Waltariho. Nedá se ani popsat jak ten nenápadnej ošuntělej chrám působí uvnitř – ten dojem když projdete obrovskýma masivníma dveřma a nad sebou máte tu vznešenou, nádherně zdobenou a propracovanou kopuli. Miluju to tady a líbila se mi teď ještě víc než když jsem tady byla poprvé. Hagia Sophia, tedy Chrám Boží moudrosti byl postaven v 6.století za císaře Justiniána a v historii sloužil (jako jediný chrám na světě) celkem třem různým náboženstvím – pravoslavnému, v krátkém křižáckém mezidobí katolickému a po dobytí Cařihradu v roce 1453 a přistavění čtyř minaretů islámu.
Po Hagia Sophii je čas tak akorát na oběd, takže zaleháme do polštářů a koberců v nedaleké restauraci The Han. Eva zdlábne čočkovou polívku a já misku hummusu, posedíme, popijeme výbornej čaj a frčíme do Yerebatanské cisterny (6.stol. n.l.), která je hned přes ulici. Působivý místo, tma a vlhko, mohutný sloupy a chabý osvětlení díky čemuž to vypadá jako z hororu. Fotíme se s kamennýma Medúzama a pak chceme pokračovat do Modré mešity.
Tam ale nedojdeme, ptž cestou narážíme na demonstraci. Chtěly jsme jen koukat z dálky, ale policajti nadzvedli pásku, kterou je obehnanej ten dav a nahnali nás dovnitř. Mysleli si asi, že si chceme fotit Hagia Sophii nebo že se chceme přidat nebo nevim – prostě ani jsme se nenadály a už jsme uprostřed davu, skandujícího „Alláhu Akbar“. Zkouším zjistit, co se děje, ale málo z těch lidí mluví anglicky. Nakonec mi pár mužů vysvětluje, že demonstrace je k příležitosti MDŽ, což mi přišlo veselé, vzhledem k tomu, že tam byli samí chlapi a vypadali poměrně agresivně. Tak jsem se ptala, když je to teda k MDŽ, jestli je to „for women“ nebo „against women“ riskujíc tak, že od někoho z nich dostanu přes hubu, ale naštěstí tam málokdo rozuměl. Pak nám bylo vysvětleno, že je to za ženy vězněné v Sýrii Asadovým režimem.
Poté, co jsme ukojily své netušené aktivistické choutky, jsme vyrazily k Modré mešitě. Rákosníková vytáhla šátek/hijab, co měla už v Íránu. Já šátek nemám, tak jsem si omotala hlavu mikinou. Bohužel nás ale odradila šílená fronta na nádvoří, tak radši jdeme zase na čaj a pak už náš vytoužený a vysněný hammam.
Hürrem Sultan Hamami, jak už sám název napovídá, je pojmenovaný po Hürrem Sultan – manželce Sulejmana Nádherného, který vládl Osmanské říši v 16.století. Hürrem, původně otrokyně pocházející z Ukrajiny, byla krásná, vzdělaná, chytrá a schopná všeho. Z otrokyně se vypracovala až na manželku a dokonce se, tuším, jako první žena v osmanské historii mohla pyšnit titulem „sultánka“. Do té doby totiž Sultáni mohli mít oficiálně až 4 manželky, ale ve reálu se neženili a měli jen konkubíny a favoritky. Až Hürrem to s tím Sulejmanem zmákla 🙂
V hammamu dostáváme k MDŽ velmi příjemnou slevu, což nás nadchne hned ze startu. Následující dvouhodinová procedura je božská zkušenost – zahřátí, peeling, jílová maska, aroma masáž, ochlazení, olejová masáž a maska, vše provázeno studeným šerbetem a zakončeno výborným čajem a ovocným talířem. Nemá to chybu. Nemáme chuť ani sílu se zvednout a odejít.
Dnes to byl opravdu den plný pestrých zážitků.
Večeříme v hotelu – hummus a grilovaný sýr. Zdá se, že hummusu není nikdy dost.

ISTANBUL day 3
Úžasná snídaně v našem úžasným hotýlku – jedu v nastaveným modu a dávám pro změnu chleba a hummus. Pak rychle frčíme na meeting point, kde máme spicha s průvodcem na privátní prohlídku paláce Topkapi. Průvodce se jmenuje Mustafa a je milej, příjemnej a vzdělanej. 3,5 hodiny se s námi vláčí po paláci a harému a hustí do nás kvanta informací. Palác Topkapi sloužil od 1465 do roku 1853 jako rezidence Osmanských sultánů a zároveň jako sídlo vlády. Mimo jiné je zde úchvatná expozice zbraní, posvátných relikvií a za návštěvu určitě stojí návštěva Harému (za příplatek). Je krásný počasí a tour je fakt vydařená. Pak se zase svalíme do polštářů v naší restauraci ze včerejška, Rákosníková si dává opět vynikající čočkovou polívku s chlebem a brambory zapečené se smetanou a sýrem, já kuřecí kotlík s houbami a zeleninou.
Pak couráme směrem na nádraží Sirkeci, odkud kdysi odjížděl Orient Express a na chvíli to zapíchnem u vody, kde je terminál trajektů přes Bospor a Zlatý roh, a kde je krásnej výhled na Galatasaray. Vzhledem k tomu, že máme 3 hoďky času, než nám začnou Tančící derviši, navrhuju pěší procházku přes Galatský most ke Galatské věži a zpět. Procházka přes most je velkým zážitkem a stejně tak úzký uličky vedoucí prudce nahoru k věži. Rákosníkové jsem zde udělala uměleckou fotku, jak sedí na ošuntělých kamenných schodech a oduševněle čumí do dáli, bohužel sílu okamžiku lehce pokazil fakt, že jak se z těch schodů zvedla, tak hodila brutální držku dolů (vlastně záda), až se sbíhali prodavači z okolních obchodů, aby jí mohli zachránit život. Nakonec jsme k té kýžené věži dorazily ve vzdraví (Rákosníková má odřený záda a poškrábanej loket), ale bohužel tam byla šílená fronta, takže vyhlídku jsme vzdaly, ptž bysme pak nestihly ty derviše, na který už máme zaplacený vstupenky.
Zpět jsme to vzaly ne po horní části mostu, ale pod ním, kde je umístěno velké množství restaurací. Vlastně jedna vedle druhé. Samozřejmě před každou stojí naháněč, který láká lidi dovnitř. Jak jsme tak procházely okolo a naháněči na nás pokřikovali, tak Rákosníková jim všem odpovídala a sdělovala jim důležitá fakta z mého života, jako např. :“She is married“ nebo „She is too fat“ … což některé z nich vyděsilo natolik, že nás pak pronásledovali, aby nám mohli vysvětlit, že mě opravdu nežádají o ruku. Někdy ji fakt nesnáším.
Úplně vyřízený jsme nakonec dorazily do divadla Hodjapasha, kde jsme shlédly hodinový představení Whirling Dervishes.
Mezitím se setmělo a my jsme šly procházkou do našeho hotelu na Sultanehmetu. Cestou jsme ve výklenku u bankomatu narazily na asi 10 letýho kluka, ušmudlanýho a usoplenýho, jak sedí na zemi a jí pizzu. Neměl boty, ale když jsem se ho ptala, kde má boty, tak mi nabídl, že mi dá kousnout. To mě úplně rozsekalo … Zastavily jsme nějakýho Turka, kterej nám přetlumočil, že to je sirotek ze Sýrie a že má velikost 37. No … co dodat …. mazaly jsme s Rákosnicí do prvního krámu s botama, kde jsme na prodavače houkly, ať nám dá nějaký klučičí boty vel.37. Vedle v krámu jsme koupily 2 mikiny a valily jsme zpátky. Kluk tam už nebyl, prej šel na Sultanehmet říkal nějakej jinej kluk (toulá se jich tam po ulicích spousty), tak jsme ho šly hledat. Cestou jsme narazily na jinýho bosýho kluka, kterýmu jsme daly ty boty a nějaký peníze. Toho našeho jsme nakonec našly u Hagia Sophie, jak se ještě s jedním klukem ohřivá u pidi ohníčku. Daly jsme jim obě mikiny a peníze na boty, a slíbily, že zítra ještě něco přinesem.

ISTANBUL day 4
Na dnešek nenařizujem budík. Prostě únava kombinovaná s nepatrnou troškou alkoholu. Včera jsme narazily na stánek s pitím, já si koupila 2 piva a Rákosníková nějakej koktejl v lahvi – prej vodka s kolou- a daly jsme si to v klidu na hotelovým pokoji. No, semlelo nás to po tom celodenním chození tak, že jsme nebyly schopný vstát dřív než o půl desátý. Tak tak stíháme snídani a do města vyrážíme ve čtvrt na 11. Berem to rovnou pěšky do přístavu Eminönü, kupujem lístky na trajekt na Üsküdar a ihned vyplouváme. Za chvilku už jsme na asijským břehu. Venku je sice sluníčko, ale silně fouká, takže chceme zalézt někam na čaj a mrknout do mapy, kudy se vydáme. Nikde žádná kavárna, ale zato přímo proti nám stojí předvolební stan nějaké politické strany. Takže po demonstraci k MDŽ se my, staré aktivistky, ještě vrhneme do předvolebního boje – sice nemají koblihy, ale výbornej tureckej čaj zadarmo uvnitř velikýho stanu s posezením taky bodne. Rákosníková se fotí s Erdoganem na plakátě a pak se vydáváme po nábřežní promenádě směrem k Leandrově věži (Küz Kulesi, Maiden Tower), která se nachází na ostrůvku kousek od asijskýho pobřeží. Naštěstí v přístavu není fronta, takže kupujeme lístky na loď a za pár minut už tam jsme. Po vyhlídce a dalším čaji v kavárně na věži jedem lodí zpět na asijský pobřeží a dáváme si oběd v restauraci na promenádě. Restaurace moc fajn – ale narvaná k prasknutí, ptž je neděle odpo a všichni Turci asi courají po asijské straně, nikdo tady neumí anglicky, občas někomu nedonesou příbor, na jídlo čekame snad hodinu a přinesou nám ho studený, ale tím si nenecháme zkazit náladu. Pak frčíme na trajekt zpět na Eminönü, odkud máme v plánu vystoupat do kopce k Sulejmanově mešitě. Je to jedna ze dvou nejvýznamnějších mešit v Istanbulu, kde je pohřben jak Sulejman, tak jeho manželka Hürrem, dcera Mihrimah, její manžel Rüstem Paša a další členové sultánovy rodiny. Mešita je nádherná, nabízí dechberoucí výhledy na Bospor, Galatasaray, Asijskou část atd. Krom toho všeho je tady na rozdíl od Modré mešity minimum turistů, a když už, tak spíš jen Turci, takže její návštěva se stává nečekaným zážitkem.
Potom se chceme domů na Sultanehmet vrátit přes Grand Bazaar, kterej máme po cestě, ale je neděle a je zavřenej. Místo toho se touláme uličkama a omylem narazíme na Egyptský bazar, který je daleko lepší.
Pak už padáme hlady a únavou, tak zasedneme v nějaké restauraci cestou k Sultanehmetu na polívku a hummus, pak do krámu každá pro jedno pivko a sotva se doplazíme na hotel.
Cestou do hotelu se ještě stavíme rozloučit se s nádherně nasvíceným Chrámem Boží moudrosti. Prázdný náměstí bez davů turistů dává pohledu na Hagia Sophia úplně jiný rozměr – je to jednoznačně jedno z nejmagičtějších míst na světě.
Takže nakonec velmi podařenej den se spoustou zážitků.

ISTANBUL day 5
Dnes už jen nakupujem dárky a frčíme do Prahy.