Drahé ženy, až Vám někdy někdo bude vyprávět, že se vám s narozením dítěte změní život, nevěřte mu. Ve skutečnosti je to tak, že se vám život převrátí 8x vzhůru nohama, několikrát se otočí o 360 stupňů a doživotně bude rotovat okolo své vertikální i horizontální osy. Mateřství je peklo. Život na mateřské (rodičovské) NENÍ DOVOLENÁ.

A až uvidíte reklamy s usměvavou maminkou, jak okouzleně laská vlásky a líbá nožičky usměvavého a čistě bíle oblečenýho miminka, radši ten krám rovnou vypněte. Na mateřské nebudete mít čas na takový éterický činnosti z naivních reklam, budete vypadat jako bezbouďačka zpod Libeňskýho mostu, budete votrávená jak svítiplyn a zbořená jak Karlův most po nájezdu Švédů (slovy slavného komika).

Možná taky – tak jako já – poprvé v životě zažijete situaci, kdy Vám strach nedovolí usnout. Strach o roční dítě, který má tři dny po sobě horečky přes 40 a doktoři na něm nic nenašli. Nebo situaci kdy, přestože jste schopná si nechat píchnout bez zachvění brvou injekci kortikoidů do očního důlku, se zhroutíte z toho, že Vašemu dítěti dávají infuzi.

Někdy před pěti lety jsem poprvé porodila. Dobrovolně jsem se stala otrokem někoho, kdo váží 3,5 kg, jeho jediným projevem je vysoký „gééé …“ a při prdění smrdí jak starej chlap. Asi v osm ráno ležím v posteli, syn, kterej odmítá spát v postýlce, mi hlavou spočívá na odkrvené ruce a chrápe jak piliňáky. O mým spánku tím pádem nemůže být ani řeč. Navíc mi do toho volá klient s žádostí o letenky a já mu sděluji: „Pane Nováku, na jedné ruce mám syna a na druhé Vás, jakmile se dostanu tady z toho zajetí, tak Vám pošlu nabídku“. Klient chápavě odvětí: „no jo, život je holt o těch prioritách“. „Tak nějak“, odpovídám já. V mozku mi ale okamžitě naskočí myšlenka „byla tohle opravdu moje priorita?“. Po čtyřech hodinách přerušovanýho spánku si tím nejsem úplně jistá.

Přeskočím pár let. Teď, po druhým hyperaktivním dítěti, po pěti letech strávených na pískovištích v teplákách z Lidlu a prošlapanejch teniskách se hážu do gala i když jdu do bankomatu vybrat poslední dvě stovky rodičovskýho příspěvku ze svýho účtu, a když jdu se synem do kina na kreslenej film o zaječici, která se stala první policistkou v historii, tak z toho uchcávám blahem.

Budete na tom podobně, to si pište. A pokud ne, tak buď kecáte nebo patříte k těm zhruba 5-ti procentům žen, který se v tom bezezbytku našly. Já k nim rozhodně nepatřím. Buď je to tím, že na to prostě nemám ty správný supermaminkovský sebemrskačský geny, nebo tím, že jsem si děti pořídila „na starý kolena“ a člověk, kterej je zvyklej na nějakej životní styl spočívající ve vysedávání v práci, pařbách, kulturním vyžití a trajdání po světě, se holt s blížící čtyřicítkou jen těžko přeprogramuje. Nevím a vlastně je to jedno.

Svoje děti sice zbožňuju a nechala bych si pro jejich dobro useknout obě ruce, ale ta ztráta vlastní osobnosti, absence společenskýho života a koníčků, upozadění vlastních potřeb ve prospěch někoho, kdo to vůbec neocení, to chce obrovský sebezapření a trpělivost, které se mi hrubě nedostává. Stojí to za to? Samozřejmě, že stojí. Budete je nekriticky zbožňovat, očuchávat v noci zpocený vlásky jak starej fetišista, oddaně líbat ušmudlaný prťavý nožičky a rozplývat se nad každým „klášným hovínkem“. Ale je to každodenní boj, kterej nemá vítěze. A pokud jo, tak jím rozhodně nejste vy.