V Pákistánu jsme já a moje 3 kámošky byly v roce 2010. Je těžké si po tak dlouhé době vzpomenout na všechno, co jsme zažily. Ty nejlepší zážitky si ale pamatuju, ty průměrné snad vydoluju v paměti a ty nepříjemné jsem už dávno vytěsnila. Proto pokud Vás to zajímá, pokračujte ve čtení. Snad se trochu pobavíte.

Už přípravy byly dost dobrodružné. Bylo celkem problematické (a trvalo dlouho) vůbec dostat víza. Čtyři ženy, cestující bez doprovodu muže do Pákistánu, to bylo třeba zdůvodnit velvyslanci v Praze.  Zvací dopis od kamarádky jedné z nás, spolu s lahví whisky, byly nakonec cestou k obdržení kýžené samolepky do pasu. Asi měsíc před odletem jsem jako pravá „kovářova kobyla“ zjistila, že zatímco letenku mám vystavenou na nové vyvdané příjmení, v pase mám ještě to dívčí. Bylo tedy nutné ještě narychlo zažádat o nový pas. Naštěstí vše klaplo a mohly jsme vyrazit.

1. Den (3.4. 2010): Mnichov – Abu Dhabi – Lahore

Letěly jsme z Mnichova přes Abu Dhabi, s aerolinkou Etihad. V Lahore jsme bydlely u přítele kamarádky jedné z nás, takže jsme měly své soukromí. Také jsme měly k dispozici auto s řidičem, což se ukázalo jako výhra. Tímto dodatečně děkuji Gábině za poskytnutí azylu.

2. Den (4.4. 2010): Lahore

První den jsme po nočním letu vstávaly až pozdě, ten den jsme jen vyrazily na nákup potravin do supermarketu.

Večer po příletu jsme na doporučení vyrazily na večeři do restaurace Cuckoo´s Den, což je asi jedna z nejlepších restaurací, jaké jsem kdy ve světě navštívila. Ani ne tak jídlem nebo luxusem, ale atmosférou. Umístěná na terase nad galerií místního umělce/majitele v jedné osobě. Vše v tradičním designu, schody a zábradlí vyřezávané ze dřeva, jako v pohádce Tisíce a jedné noci. Z terasy je spektakulární výhled na osvětlenou lahorskou pevnost a mešitu Badshahi, což mi vzalo dech a nemohla jsem se na tu nádheru vynadívat.  Zatímco v Praze v restauracích s výhledem na osvětlený Karlův most, po kterém proudí davy, pojíte za minimálně 2.000,- Kč / osoba, zde v poloprázdné restauraci jsme se navečeřely za 200,- Kč / osoba a koukaly na jednu z nejkrásnějších staveb světa, bez turistů, pouze za zpěvu muezzínů zvoucích věřící k modlitbě. Nadpozemský zážitek, nikdy jsem nic podobného nezažila.

3. Den (5.4. 2010): Lahore

Další den byla v plánu mešita Badshahi a pevnost Lahore Fort. Hned jak jsme vystoupily z auta, začali se k nám váhavě blížit místní mladíci, kteří se nás nesměle a relativně dobrou angličtinou snažili požádat, jestli by se s námi nemohli vyfotit. Samozřejmě jsme souhlasily. Za pár minut se to opakovalo, a pak zase a zase. Při procházce nádvořím se za námi za chvíli táhl hrozen asi třiceti zvědavých lidí. Někteří si nás fotili natajno, někteří nás žádali o společnou fotku. Situace se opakovala s nezmenšující se intenzitou každý den našeho pobytu a za dva týdny v Pákistánu jsme si zvykly na život celebrit. Zjistily jsme, že sem opravdu nejezdí téměř žádní bílí turisté, a proto jsme pro místní atrakce, kterou si nemohou nechat ujít. Dívky v barevných sárí se k nám s chichotáním tulily při společných fotkách a pak si je se smíchem ukazovaly navzájem.

Lahorská pevnost mě dostala. Když jsem viděla její načervenalé zdi, bašty, chrámy a pavilony, okamžitě se mi s nostalgií vybavil román M. M. Kaye Vzdálené vrcholky hor (The Far Pavilions). Člověk mohl přivřít oči, zatajit dech a lehce si představit, jak nádvořím kráčí nazdobení sloni uprostřed barevného řinčícího průvodu.

Badshahi mešita, obrovské mistrovské dílo Mughalského období, opět téměř prázdná, bez davů turistů, tak typických pro světoznámé památky, je ztělesněním dokonalosti. Nádherná, symetrická, vznešená, monumentální stavba uprostřed obrovského, téměř prázdného nádvoří.

Když jsem procházela podloubím, pořád se za mnou táhl místní hlídač, kynul na mě a snažil se mi něco říct. Nejdříve jsem před ním prchala. Na základě zkušeností například z Džoserovy pyramidy v Sakkaře, kde jsem dala bakšiš hlídači, který mi sliboval, že mě provede a pak jsem zjistila, že toho vím o starověkém Egyptě víc než on, jsem se snažila před tímto lahorským hlídačem utéct. Pak se ale ukázalo, že hlídač mi chce ukázat efekt ozvěny – postavil mě do jednoho kouta, sám si stoupl do druhého a šeptem jsme si povídali. Když jsem mu pak chtěla automaticky dát bakšiš, striktně ho odmítl a mile mi sdělil, že je rád, že jsme přiletěly do Pákistánu. Nechápala jsem. Ovšem s tímto postojem místních jsme se pak setkávaly celkem často, a pokud si vzpomínám, tak nastaly asi dvě výjimky, kdy někdo bakšiš opravdu očekával – bylo to v Taxile a v Mureee.

V Lahorské pevnosti jsme si najaly průvodce – už ani nevím, kolik jsme mu platily, ale bylo to cenově velmi přijatelné. Pán byl snad středoškolský nebo univerzitní profesor, měl obrovské znalosti, mluvil plynně anglicky, byl milý a noblesní a věnoval se nám poctivě, dokud jsme neprolezly každé zákoutí pevnosti.

4. Den (6.4. 2010): Lahore vyřizujeme permit na nákup alkoholu

Třetí den pro příletu nám došly zásoby alkoholu. Teda né že bychom byly všechny alkoholičky, ale když je venku prašno a asi 40^oC, člověk si po příchodu „domů“ rád dá klimatizaci, sprchu a studený pivko. Jak jsme zjistily po příletu, i v přísném Pákistánu se dá koupit alkohol. Jsou dva způsoby – buď si vyřídit na příslušném úřadě permit na nákup alkoholu (na jeden pas či ID, za podmínky, že nejste muslim/ka, Vám vystaví povolení na legální odkup určitého množství alkoholu na pobyt) anebo tento alkohol koupit 2x tak dráž na černém trhu. Rozhodly jsme se pro první možnost, maje pouze omezené finanční prostředky.

Nám poskytnutý řidič se uvolil, že s námi jakožto muž a rodilý mluvčí zajde na úřad. Už příchod samotný byl hlubokým zážitkem. Nejenže úřad bychom samy asi nikdy nenašly, ale ty stovky čekajících Pákistánců mužského pohlaví, které byly nahromaděné ve všech chodbách tak, že se ani nedalo projít, nás „fixírovaly“ napůl udivenými a napůl pohoršenými pohledy. Koneckonců jsme podobnou pozornost vzbuzovaly kamkoli jsme přišly, protože 4 bělošky cestující po Pákistánu, kam normálně turista ani nezabloudí, notabene bez mužského doprovodu, to byla prostě atrakce největší.

Když jsme dorazily na úřad, byly jsme usazeny v kanceláři „Velkého zvířete“ akka „Majitele tlačítka“. Byl nám nabídnut čaj, který jsme si ani ve vážných obavách ze sračky netroufly odmítnout. Pak jsme s hrůzou odevzdaly pasy a odpověděly na několik záludných otázek typu „jsi vdaná?“ a „jak se ti líbí v Pákistánu?“. Následně jsme zhruba 2 hodiny čekaly, až se vyřídí ten kýžený permit. Mezitím jsme pozorovaly cvrkot v kanceláři, snažily se pochopit hierarchii a pravomoci jednotlivých zaměstnanců a přiřadit jim označení, která by nám umožnila je od sebe rozeznat.

„Majitel tlačítka“ seděl za psacím stolem, kouřil, přemýšlel a jednou za 15 minut polohlasně vydával jednoslovné úsečné rozkazy. Na dalším psacím stole v rohu místnosti stál předpotopní počítač. U něj seděl „Ten, který umí pracovat s počítačem“. „Ten, který umí pracovat s počítačem“ byl v tomto umění zhruba na úrovni Čtvrtníčka a jeho legendární scénky „Delete, to je jako že jedním jebem všechno smázneš“.

Za ním na další židli seděl „Majitel propisky“ (měl oblečenou bílou košili a v náprsní kapsičce měl propisku, kterou občas použil), kterému občas přišel něco zašeptat do ucha „Ten, který zná Majitele propisky“. Dále tam byl ještě „Donašeč“, který vařil a donášel čaj výše postaveným úředníkům.

Další zajímavou a vysoce výkonnou osobou byl „Ten, který umí používat razítko“ a spolu s ním také „Ten, který umí telefonovat“. Poslední jmenovaný občas někam zavolal, něco přetlumočil „Velkému zvířeti“ a jeho úsečný pokyn následně vyštěkl zpět do telefonu.

Když jsme se konečně začaly orientovat v tomto pracovním procesu a jeho pravidlech, byly nám vráceny naše pasy (ufff …), byl nám vystaven a předán permit a my mohly vyrazit na nákup alkoholu.

Troufám si říci, že ačkoli jsme za 2 týdny v Pákistánu zažily spoustu zajímavých situací a viděly mnoho památek a turistických atrakcí, vyřizování permitu na nákup alkoholu zůstalo jedním z „highlights“ naší návštěvy této fascinující země.

Odpoledne bylo na řadě Staré město (Old City nebo Walled City of Lahore) – tedy část města obehnaná hradbami z Mughalského období. Uvnitř hradeb žije město svým vlastním životem – bludiště úzkých uliček stíní kusy barevných látek, natažených nad hlavami, aby chránily před ostrým sluncem, ženy v sárí a nikábech chodí po nákupech, muži sedí většinou před krámky nebo přímo na zemi a nabízí své zboží, kluci tudy projíždí na skútrech a jen zázrakem se všem vyhnou, bosé děti se za Vámi táhnou jak smrad a vyjevenýma očima zjišťují, co jste zač. Díky příšeří ze stínidel vypadají ty uličky ještě chaotičtější, než ve skutečnosti jsou. Kdo někdy zažil bazar Chan al Chalili v Káhiře, může mít jakous takous představu, jak to tady vypadá, ale Káhirský bazar je jen velmi slabý odvar bludiště lahorského Starého města. Člověk má skoro strach sem vstoupit, ale jak jste jednou uvnitř, zjistíte, že žádná strašidla tady nejsou. Oči ani žádné jiné smysly nestíhají pobrat tu změť toho, co se tady děje. Prodavač míchá olej v obrovském kotli a smaží taštičky plněné zeleninou – stojí pár korun a jsou neodolatelné. Kluk na skútru, co prodává na kousky nakrájený kokos, vám vnutí pár kousků zadarmo se slovy, že je to pro něj čest. Bereme si od něj kousek spíš z úcty a trneme hrůzou při myšlence na to, v čem to umyl. Pomalou chůzí dorazíme k mešitě Wazir Khan, tedy mešitě vezíra Chána, která pochází z mughalského období. Byla postavena za vlády Šáhdžahána a je známa svými červenými fajánsovými obklady a barevnými mozaikami. Patina ošuntělosti jí dodává nepopiratelné kouzlo.

Wagha Border

Odpoledne jsme strávily návštěvou hranice mezi Indií a Pákistánem. Nechápaly jsme, co je na návštěvě hranice tak zajímavého, ale záhy jsme pochopily. Vše je zakotveno již v historii Indie a Pákistánu, konkrétně se jedná jak o Punjab, tak o Kašmír, což jsou provincie, které se zčásti rozkládají v Indii a z druhé části v Pákistánu. Tyto dvě země vedou dlouholeté neustálé územní spory, které gradují každý den zhruba okolo páté hodiny podvečerní, kdy začíná ceremoniál uzavření hranic.

Po příjezdu na Wagha Border jsme vystoupily z auta na parkovišti a vydaly se pěšky směrem k vlastní hranici. Asi 200 metrů od brány jsme byly usměrněny na příslušnou stranu ulice týpkem, kterého jsme překřtily na „Separatistu“ neb měl za úkol separovat lidi podle pohlaví. Ženy nalevo, muže napravo. V tomto případě to bylo líto hlavně mužům, kteří se okolo nás začínali srocovat a žádat o nezbytné fotografie či pokec, načež díky Separatistovi byli nuceni nás fascinovaně sledovat z druhé strany ulice ze vzdálenosti asi 10-ti metrů. Samozřejmostí byla i vlastní vchodová brána a vlastní tribuna pro každé pohlaví.

Na každé straně hranic stojí obrovské tribuny, za které by se nestyděl ani Strahovský stadion. Tyto tribuny jsou zaplněny do posledního místečka. Na silnici pod tribunami se pohybují „Chearleaders“, tedy „Jitřiči vášní“, kteří oblečení v národních barvách bubnují, mávají vlajkami a provolávají různá hesla, která po nich tribuny sborově opakují. „Baník pyčo“ se může jít zahrabat. Na jedné straně hranic tedy zní chorál „Pákistán Zindabád“, za plotem pak na střídačku „Hindustán“ …

Několik desítek minut se tribuny navzájem provokují, načež vypukne samotný oficiální ceremoniál. Nastupují stráže hranic v nádherných uniformách (Indické v barvách písku s červeným kokrhelem na hlavě a Pákistánské celé černé) a v dokonale nacvičené choreografii pochodují, stahují a ukládají národní vlajku a uzavírají hranice.

V povznesené vlastenecké náladě pak davy opouštějí hranice, vědomy si toho, jak to té druhé straně natřely a odjíždějí domů.

Neskutečný zážitek.

5. den (7.4. 2010): Khewra Salt Mines a Qatas Raj Temple

Je naplánován výlet, od kterého nemám příliš velké očekávání – prý solné doly a nějaký chrám. O to lepší je pak ve finále realita. Nasedáme do auta a vyrážíme směr Khewra, místa, kde se nachází proslulé solné doly, největší a nejstarší v Pákistánu a druhé největší solné doly na světě. Datují se až do dob Alexandra Velikého, tedy do roku 320 př. n.l., který je objevil, když procházel regionem Jelum, ale obchodovat se zde začalo až za Mughalů.

Uvnitř dolu najdete kilometry tajemných štol, repliky různých budov postavené z různobarevných solných cihel a několik slaných jezírek. Doly se nachází uprostřed kopců a v minulosti sem byl poměrně komplikovaný přístup.

Po příjezdu jsme šly zakoupit vstupenky, už si nevzpomínám přesně, kolik stálo vstupné, ale bezpečně vím, že jeho výše nás opět překvapila (příjemně). Do dolu vás zaveze vláček, jehož technický stav nás velmi pobavil. Pobavení mně osobně vydrželo asi tak do momentu kdy vláček zajížděl do štoly. Tam jsem si na chvíli představila, kdo, jakým způsobem a za jakých technických podmínek a znalostí tu štolu hloubil, a začala jsem se lehce obávat o náš život. Nakonec se nám to ale moc líbilo – průvodce byl vtipálek, který nás dokonce přiměl olizovat stěny jeskyně s příslibem, že kdo si lízne, ten omládne (už ani nevím o kolik, snad o 20 let?). Pro ostatní (výhradně pákistánské) návštěvníky jsme byly opět větší atrakcí my – nastávalo tradiční společné focení, pokecy a výměny telefonních čísel.

Po návštěvě solných dolů nás řidič zavezl do nějaké místní restaurace, kterou jsme cestou potkali. Měli jsme výborný oběd a my jsme ještě měly možnost u silnice nafotit nádherně zdobené místní náklaďáky, které zdálky vypadají asi jako řetízkáč na Matějské pouti.

Cestou zpět do Lahore jsme ještě stihly navštívit hinduistický chrám Katas Raj zasvěcený Šivovi. Tento pro nás nečekaný historický klenot byl opět prázdný, nikde ani jedna turistická noha, jen u vchodu se líně povalovali dva vrátní. Jeden ihned nadšeně vstal a po zaplacení směšného vstupného se nám vnutil jako průvodce, což jsme nejdříve přijaly s lehkou nedůvěrou, nakonec jsme ale musely uznat, že nás téměř šokoval. Mluvil naprosto plynnou angličtinou a dokonale znal o chrámu všechno, dopodrobna nám vše povykládal a ochotně nás vodil po jeho částech ještě chvíli po zavírací době. Byl naprosto úžasný a poměrně tučné spropitné si plně zasloužil. Shodly jsme se na tom, že bychom chtěly někdy vidět např. vrátného na Karlštejně, jak je okamžitě připraven v plynném cizím jazyce podat dokonalý výklad o historii hradu a životě Karla IV …

Chrám samotný zrovna procházel rekonstrukci, protože pákistánská vláda se rozhodla investovat nemalé peníze na jeho záchranu. O bývalé nádheře vypovídají barevně dekorované stěny či stropy některých částí. V areálu chrámu je jezírko, které údajně naplnil Šiva svými slzami a proto má magickou moc. To jsme radši nezkoušely, nicméně chrám s jezírkem uprostřed vypadá velmi romanticky.

6. Den (8.4. 2010): nákupy, Shalimarské zahrady a Sufijské bubnování

Tento den jsme chtěly pojmout víceméně odpočinkově, protože nás čekala náročná noc – měly jsme v plánu absolvovat Sufijský obřad, který začínal tuším o půlnoci.

Proto jsme dopoledne vyrazily jen na nákupy do Starého města a do části Anarkali, kde se nachází proslulý bazaar. Zde jsme nakoupily tradiční oblečky a také letní páskové botičky za směšné ceny. Nejvíce nás ale při tom nakupování bot zaujal systém skladování a vyskladňování na prodejnu – sklad se nacházel v prvním patře přímo nad prodejnou, v něm byl skladník, který na požádání prodavače házel kulatým otvorem ve stropě dolů do prodejny krabice s požadovanou obuví. Seděly jsme tam a pozorovaly ten efektivní systém s údivem v očích. Moc se nám to líbilo.

Pak jsme ještě jednou navštívily Staré město, nakoupily dalších pár ptákovin. Poprvé v životě jsem tady viděla Kwhvaja Sira (taky Hijra), tedy lidi třetího pohlaví, což je v Pákistánu vládou uznané označení lidí, kteří jsou (ať už ženského nebo mužského pohlaví) transsexuální, transgenderoví, transvestité, eunuši nebo sami sebe vnímají jako genderově nevyhraněné osoby.

Po nákupech jsme si šly prohlédnout Shalimarské zahrady a zejména si zde odpočinout. Zahrady, které nechal postavit Mughalský vládce Sháhdžahán, jsou oázou klidu uprostřed prašného a horkého velkoměsta. Nádherné orientální pavilony, terasy a bazénky s vodními rostlinami jsou inspirované zejména Persií a Dillijským Sultanátem. Zahrady jsou obehnané oprýskanou zdí, na níž jsou doteď patrné zbytky nádherné výzdoby. Za nevelké vstupné zde se zde můžete hodiny procházet nebo místní rozhlehlé trávníky využít pro odpočinek nebo piknik. Opravdu velmi osvěžující bod našeho programu.

Sufijské bubnování

Jedna z nás zjistila, že jednou týdně se v Lahore v jistém chrámu koná noční sufijský obřad (tanec, bubnování), a tak jsme se rozhodly tuto lákavou a velmi zajímavou akci navštívit. O půlnoci jsme se oblékly jako vzorné muslimky, tedy aspoň trochu, a řidič nás odvezl k příslušné svatyni. Okolo chrámu byl velký prostor, jakési shromaždiště, kde seděly na zemi v kruzích stovky lidí. Řidič nás ale zavedl nahoru po schodech na jakousi VIP terasu, kde polehávalo pár desítek pravděpodobně významnějších osob. Nebo pouze těch šťastnějších – nevím, nikdo nám tuto hierarchii nevysvětlil. Za pár chvil nastoupili hudebníci a začali bubnovat. Desítky a desítky minut bubnovali v dokonalém rytmu a neuvěřitelné výdrži, začali se brutálně potit a postupně se dostávali do transu. Po asi dvou hodinách, kdy bubeníci na terase skončili, jsme se přesunuly na shromaždiště dole, sedly jsme si na zem mezi lidi a sledovaly jsme pokračování. Zde to bylo výživnější – muži už začínali tančit, pot z nich stříkal všude okolo a oblečení i dlouhé vlasy měli promočené durch. Mezi stovkami sedících osob chodil chlapec, kterého jsme překřtily na „difuzéra“. Tento měl na zádech nádržku, od ní hadičku s rozprašovačem (jako když hnojíte okrasné křoviny) a za drobný bakšiš rozprašoval a hnojil zpocené sedící návštěvníky chladivou vodu, aby neomdleli. Tento primitivní, ale překvapivě vynalézavý systém zavlažování zřejmě způsobil, že nikdo z návštěvníků nezkolaboval. Nálada byla fascinující, přátelská a intenzivní. Po skončení obřadu se ty stovky až tisíce lidí v klidu a pokoji rozjely domů.

7. Den (9.4. 2010): Nankana Sahib

Matně si vzpomínám, že jsme neměly naplánovaný žádný program, tak jsme to řešily operativně – sedly jsme do taxíku a nechaly se odvézt do města Nankana Sahib. Nankana Sahib je hlavní město stejnojmenné provincie v Punjabu. Bylo pojmenováno zakladateli sikhismu – Guru Nanakovi, který se zde narodil. V současnosti se tedy jedná o významné religiózní a poutní místo Sikhů. Více vzrušující než místo samotné ale byla cesta sem – dálnice byla v rekonstrukci, takže byla svedena ze dvou pruhů do jednoho. Protože ale byla vyfrézovaná, pár šílenců včetně našeho taxikáře, se rozhodlo, že je lepší jet po druhé straně v protisměru. Za našeho vydatného jekotu náš geniální řidič kličkoval mezi auty jedoucími ve správném směru a jen zázrakem se nám nic nestalo. Asi jsou tady na to zvyklí.

8. Den (10.4. 2010): Hiran Minar

Dnes jsme měly tu čest být pozvány na čaj do domu jednoho z našich řidičů. Byl to pro nás obrovský zážitek, protože jsme měly možnost konečně trochu poznat, jak žijí místní lidé. V domě jsme byly uvedeny do obýváku, kde nám byl nabídnut čaj a sušenky. Zároveň jsme si povídaly s příslušníky celé rozvětvené rodiny. Hromadné focení následovalo hned po pohoštění. Hrozen místních dětí čekal před domem, až vyjdeme a pak se táhl za naším autem až na hranice vesnice. Neskutečný zážitek, za který jsem velmi vděčná.

Po této vzrušující události jsme ještě stihly navštívit další nečekanou perlu – Hiran Minar (The Deer Minaret), který se nachází ve městě Sheikhupura. Minaret u vodní nádrže v lovecké rezervaci Mughalů dal postavit chán Jahangir na počest své oblíbené antilopy. Chán byl velkým milovníkem přírody a lovu. Od minaretu vede cesta přes výstavnou zděnou bránu na most, a spojuje minaret s pavilonem uprostřed jezera. Tento osmihranný pavilon byl postaven za vlády Sháhdžahána. V pozdním odpoledni, kdy jsme sem dorazily, mělo místo neopakovatelnou atmosféru. Hiran Minar je zřejmě oblíbeným výletním místem pro místní obyvatele – bylo jich tu docela dost, všichni se procházeli okolo jezera a posedávali na zídkách. Musely jsme opět absolvovat povinné focení s kdekým, ale to nám vůbec nevadilo.

9. Den (11.4. 2010): Harappa

Tento výlet, zdá se, úplně neuspokojil všechny účastnice J. Už dopředu jsme byly varovány, že je na místě zapotřebí opravdu hodně fantazie, aby člověk vůbec měl nějaký dojem z tohoto naleziště. Je to pravda – místo bylo tradičně bez jakýchkoli turistů (což je super), pod stromy se válely horkem zmořené krávy a my jsme chodily samy po tom velkém nalezišti a předstíraly, bůhvíco nevidíme. Nicméně já jsem byla poměrně dost ráda, že jsem navštívila sídlo protoindické harrappské kultury, která je prý ještě starší nebo přinejmenším stejně stará, jako ta staroegyptská. Sice na místě opravdu jsou jen ruiny a pozůstatky různých staveb, přesto si myslím, že opravdu málokomu se poštěstí tohle místo navštívit. Notabene při současné bezpečnostní situaci v zemi. Takže Harappa, proč ne? V úmorném a prašném vedru to byl fakt záhul, navíc při silném rozladění poloviny z nás, ale přežily jsme a viděly jsme pozůstatky zdí, domů, ulic, lázní, studní atd.

Po návratu do Lahore jsme sbalily část věcí a v noci se vydaly na nádraží. V plánu byl odjezd nočním busem do Pindí (místí tak říkají městu Ráwalpindí, které těsně sousedí s hlavním městem Islamabád) a odtud do městečka Murree v pohoří Pir Panjal (patří k vnějšímu pásmu Malého Himálaje). Měly jsme telefonicky zamluvené jízdenky, což se ukázalo, jako zcela nefungující systém. Jízdenky pro nás nikdo nedržel a autobus byl samozřejmě plnej. Takže jsme sedly do dvou taxiků a jely do Pindí autama. Náš řidič byl hrozně nadšen Vlastou, která seděla na sedadle spolujezdce. Celou cestu z ní nespouštěl oči, což nás docela děsilo, protože měl za úkol řídit auto. Chvíli jsme hlídaly, kam jede a jestli je schopen se držet na silnici, protože vůbec nekoukal dopředu, ale pořád jen doleva na Vlastu, nakonec jsme to ale vzdaly a nechaly to Alláhovi. Stejně nemělo cenu nějak zasahovat. Pán nám sdělil, že jejich ženy jsou na prd, protože jsou zahalený a my jsme krásný, protože jsme odhalený a jsou nám tím pádem vidět prsa. Celou cestu se snažil konverzovat s Vlastnou v plynné angličtině a zejména neustále opakoval na střídačku „bjůtifl“ – to když se jí zadíval na hruď a „čoklit“ – to když jí opakovaně nabízel něco, co vypadalo jako „čoklit“, ale zřejmě to byla nějaká jiná droga. Protože Vlasta neměla chuť na „čoklit“, nakonec musel celou dávku stlačit sám, díky (nebo navzdory) čemuž nás nakonec dopravil do cíle – tedy na autobusové nádraží v Pindí.

10. Den (12.4. 2010): Rawalpindí – Murree

Kupodivu jsme po několika hodinách dorazily nezraněny a neznásilněny do Pindí, kde jsme přesedly na autobus Daewoo Express a už bez dalších komplikací dorazily do Murree. Tady jsme se ubytovaly v nějakém hotýlku, kterej sice vypadal moc fajn, ale jak jsme později zjistily, netekla tady teplá voda. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházely v nadmořské výšce asi 2.000 metrů, to byla docela rána pod pás. Byla zde v noci pěkná kosa a voda z kohoutku tekla ne studená, ale ledová. Nepamatuju si, jak holky, ale já jsem se další dva dny „umývala“ vlhčenýma ubrouskama, který jsem naštěstí měla s sebou.

Po ubytování jsme vyrazily poznat město. Tedy v podstatě jednu klikatou hlavní ulici, lemovanou krámky se vším možným. Pak jsme najaly taxika na celej zbytek dne a vyrazily do okolí. Nejdřív jsme zjistily, že je tady něco jako zábavní park – tedy lanovka na kopec a na dolní stanici dva rádoby kolotoče s labutěma. Vyvezly jsme se lanovkou nahoru, což bylo fajn. Lanovka sice nevzbuzovala moc důvěry, okolní panoramata jsou ale nepřekonatelný. Nahoře jsme se prošly, nakoupily pár nádherných šátků, něco na zub a vyrazily na zlatý hřeb tohoto dne – most Kohala.

Cestu k mostu jsem zčásti prospala (po noci strávené v taxiku z Lahore do Pindí a v buse do Murree), což bylo dobře. Klikatila se totiž nad drsnými stržemi a já, jak známo, trpím závratěmi z výšek, což holky někdy bavilo a někdy jim to lezlo na nervy. Vždycky když jsem se náhodou v nějaké zatáčce probudila, začala jsem hystericky ječet, pak jsem zavřela oči a radši spala dál.

Most přes řeku Jhelum na Pákistánem kontrolované části Kashmiru je opravdu absurdním místem. Most sám o sobě není ničím zajímavý, proto jsme při jeho spatření nejdřív vůbec nechápaly, proč nás sem řidič táhne. Nakonec jsme ale byly nadšené – je totiž hrozně vtipný, jak se Pákistánci dokážou radovat z mála. Přímo pod mostem je několik „vodních kaváren“ – tzn. plastových židlí a stolů, stojících přímo v mělké říční vodě, takže si můžete zout boty, objednat čaj a namočit nohy do vody ledové jak Špicberky. Bodejť ne, Jhelum (Džihlam) totiž vytéká z ledovce v pohoří Pír Panjal a její teplota tomu jako fakt odpovídá :-). Daly jsme si teda něco k pití, poseděly, udělaly fotky a vyrazily zpět do Murree.

11. Den (13.4. 2010): Murree

Na dnešní den byl naplánován lehký trek v okolí. Nachází se zde Národní park Ayubia a my jsme prošly stezku Ayubia do Dungagali a zpět, což bylo tuším dohromady asi 8 km. Celá stezka vedla po vrstevnici a poskytovala dechberoucí výhledy do okolí. Počasí nám přálo, celej den svítilo sluníčko a tak jsme to zvládly jen v tričkách. Ještě před tím nás náš taxikář vzal na vyhlídku, odkud byl díky krásnýmu počasí v dálce vidět Nanga Parbat.

Večer jsme si daly jen večeři v Murree, v na místní poměry značně předražené restauraci a šly spát.

12. Den (14.4. 2010): Murree – Rawalpindí – Taxila

Taxila – důležitá archeologická lokalita, pozůstatky gandhárského města, od 6. Století př. n. l. do 5. Století n.l. toto místo bylo důležitým centrem buddhistické a hinduistické vzdělanosti. Jsou zde pozůstatky několika chrámů. Zároveň se toto místo nachází na křižovatce několika obchodních tras. Pro mě mělo toto místo zvláštní význam, protože tudy šel Alexandr Veliký na své cestě do Indie. V nedaleké Baktrii potkal svou první ženu Roxanne a oženil se s ní, což ho stálo velký kus jeho popularity a přišel tímto krokem o mnoho svých přátel a podporovatelů.

Opouštíme Pákistán

Poslední den navštěvujeme Taxilu, tedy významné buddhistické ruiny. Po prohlídce chrámů a intenzivních nákupech suvenýrů je majitel krámku v tak povznesené náladě z nečekaného výdělku, že se nám nabídne, že nám zakoupí a doručí oběd, abychom nemusely nikam jezdit. Dáváme mu tedy nějaké peníze, on odjíždí a přiváží nám čerstvé placky, šiš kebab a nakrájenou zeleninu v igelitovém pytlíku. Já si dávám jen placku a maso, holky i tu zeleninu. Bohužel. Následuje návrat do Lahore.

13. Den (15.4. 2010): Taxila – Lahore – Abu Dhabi

Než nastane doba odletu a připojí se k nám chybějící čtvrtá do party, obě ty, co jedly zeleninu, dostanou silný střevní potíže. Bůhví v čem ten Pákistánec tu zeleninu umyl. Nebo naopak neumyl. Z holek to stříká horem spodem, nicméně musíme odletět. Jak se později vyjádřila jedna z nich, ještě zhruba dva tejdny blila zelený capuccino.

Jedeme na letiště. Před vchodem do letiště je nahňácanej obrovskej dav, kterým ani nemáme šanci se prodrat dovnitř. Po půlhodině čekání jsme stále zhruba na stejným místě, takže nám reálně hrozí, že nestihneme odlet. S tím jsme nepočítaly. Totiž s tím, že hned za vchodovýma dveřma do odletové haly jsou kontroly. Tedy půlkruh stolků, u každýho dvoumetrovej fousatej po zuby ozbrojenej policajt, kontrolující pasy, letenky a baťohy. Zřejmě aby nedošlo v hale k teroristickému útoku. Tyto kontroly jdou s typickou místní rychlostí a produktivitou, takže hrozen lidí se nijak nezmenšuje, zato se zvětšuje hrozba zmeškanýho letu. Cpeme se tedy dovnitř přes mrtvoly a zachraňuje nás to, že jsme bělošky. Policajti, co provádí kontroly, si nás totiž všimli a hned nás vyvolávají ke stolkům. Holky kontrolou prochází okamžitě, já nikoli. Poslední den, tedy noc (letíme v noci) jsem si totiž řekla, že už se nemusím oblíkat jako poslušná muslimka, když už žádnýho místního asi nepotkám a beru si na sebe jediný tričko s krátkým rukávem a velmi decentním výstřihem. Nepočítala jsem ovšem s pákistánským systémem letištních kontrol. Jak mě zmerčí první policajt, hned mě zavolá k sobě. Musím předložit batoh, hlavně ale musím sundat bundu, ukázat tím pádem ten kousek holé bílé pihovaté kůže zhruba od ohryzku po začátek trička. Policajt se tváří hrozně přísně, mračí se a dává mi rafinované otázky „jsi vdaná?“, „jak se ti líbilo v Pákistánu?“, celou dobu listuje mým pasem a místo na písmenka mi čumí na ohryzek. Nakonec se na mě jakože zamračí ještě jednou a s potutelným úsměvem pod hustým fousem mě propouští. Chci projít, ale pískne na mně další. Přesouvám se k vedlejšímu stolku a scénka se opakuje .. další důkladná kontrola letenky, pasu a baťohu, další zamračenej fousáč zkoumá moje pihy na hrudi a ptá se „jsi vdaná?“, „jak se ti líbilo v Pákistánu? … atd. kontrola skončí a opět se snažím odejít. Ale houkne na mě třetí … když mě kontroluje čtvrtej policajt, už nemůžu a dostávám záchvat smíchu. Oni taky. Otázky se dokonce vynalézavě obměňují „co si myslíš o pákistánských lidech?“. Nakonec přijde hitovka „máš nějaký drogy?“ .. ale to už jsem zlomená v pase a vypadám, že fakt nějaký mám … ale v sobě. Když ujistím čtvrtýho bubáka o tom, že všichni Pákistánci jsou moji nejlepčí kámoši, že Pákistán je ráj na zemi a že si domů fakt neodvážím ani jednu jedinou makovici, jsem konečně propuštěna k odletu do Abú Dhabí.

Další překážkou jsou ovšem všímavé letušky. Pro holky okamžitě zkoušíme vyžádat studenou colu na zklidnění žaludku, ovšem letuška místo toho vznáší návrh, zda by nebylo lepší, aby si holky vystoupily a zůstaly v Lahore v nějaké nemocnici. Holky s vypětím všech sil vydolují co možná nejširší úsměv a ujišťují starostlivou letušku, že zas tak špatně jim fakt není a že to jako v pohodě zvládnou. Jen co nedůvěřivá letuška odejde pro tu colu, holky vyráží zvracet na záchod.

14. Den (16.4. 2010): Abu Dhabi – Mnichov

To ale ještě netušíme, že tahle cesta bude opravdu dlouhá. Nikdo z nás zatím nemá ani páru, že výbuch sopky Ejaflatlajookull na Islandu zasáhne i nás – tedy cestující na trase Abú Dhabí – Mnichov. Evropská letiště od Osla po Prahu jsou zavřená, lety jsou odloženy na neurčito nebo odkloněny na jižněji položená evropská letiště. V Abu Dhabi nakonec ztvrdneme asi 8 hodin, které víceméně prospíme v lounge, kde nemáme co dělat. Chápavá obsluha nás ani nevyhodila, letiště je totiž plné zoufalých lidí. My nakonec odlétáme na jedno z mála letišť, které díky své jižní poloze ještě přijímá lety. Mnichov, hurááá, konec naší cesty.