Ptala jsem se ségry, kam letos poletí na dovolenou. Řekla, že protože budou stavět byt, tak asi na maltu, tak jsem ji chytla za slovo. Jenda byl přihlášený na školu v přírodě, tak jsem si na stejný termín domluvila hlídání Lucinky a zakoupila výhodné letenky …na Maltu.

V pondělí 8.5. jsem odevzdala tetičce to mladší dítě, druhej den, tedy v úterý 9.5., jsem vypakovala na školu v přírodě to druhý dítě, a chtěla konečně taky začít balit sama sebe. Bohužel si několik mých klientů na poslední chvíli vzpomnělo, že chtějí cestovat, takže než jsem zpracovala jejich požadavky, seděla ségra ve „Studentech“ směr Praha a po Viberu vyhrožovala, že se mnou nikam nepoletí, jestli nezačnu okamžitě balit. Nakonec jsem celá zpocená začala balit asi v 6 večer. Za půl hoďky jsem měla hotovo a byla jsem na sebe pyšná – jako za starých časů „před dětmi“, kdy jsem rajzovala po světě a byla jsem schopná do půl hodiny vyrazit kamkoli.

Den první – Praha – Malta

Druhý den ráno nás manžel hodil na letiště. Vše klapalo, let byl načas, a tak jsme něco po druhé odpolední přistály na letišti Luqa. Vyzvedly jsme v půjčovně auto a než jsem stihla v letištním shopu koupit relativně podrobnou mapu Malty a Goza, tak si ségra zkusmo 2x objela parkoviště, aby zjistila, jaký to je řídit v opačným gardu :-). S vykulenýma očima jsme vyrazily do hustého provozu směr Valletta, respektive přes záliv do letoviska Sliema. Sice to bylo kolikrát hodně „vo fous“, ale nakonec jsme dorazily do Sliemy aniž bychom bouraly, našly jsme místo na parkování asi 100 metrů od vchodu do hotelu, ubytovaly se a šly omrknout promenádu. Všechno vypadalo skvěle…

…asi tak do té chvíle, než jsem na hotelu zjistila, že jsem v letadle zapomněla podrobného průvodce řady Lonely Planet, kterého jsem zakoupila asi před týdnem a ještě nestihla nastudovat. No super, tak tím pádem jsme celej týden v háji a já jsem vyhodila čtyři stovky z okna. Nastudovala jsem si teda aspoň na mapě, co kde je v nejbližším okolí a svěřila se svému orientačnímu smyslu a několika článkům v časopise Země světa, tedy jeho vydání věnovanému Maltě.

Den druhý – Valletta a Marsaxlokk

Ve čtvrtek ráno po snídani jsme vyrazily pěšky směr Valletta. Asi 400 m od hotelu staví „ferry“, tedy přívoz, který pendluje přístavem a převáží cestující přes záliv mezi Sliemou a Vallettou. Za 2,8 Eur zpáteční jízdenka, takže cenově pohoda. Cesta lodí přes záliv je super věc, z lodi pořídíte nádherné fotky jak Valletty, tak Manuelova ostrova nebo Sliemy. Dopoledne jsme prochodily Vallettu, která nám učarovala. Dá se říct, že to byla jedna z mých „lásek na první pohled“ a rozhodně ji můžu zařadit mezi 5 nejkrásnějších měst Evropy. Valletta, kterou nechal vystavět velmistr řádu johanitů La Valette, je celá jedno velké historické centrum. Téměř vše v perfektním stavu. Harmonické a velmi fotogenické město, kde na Vás dýchá historie ze všech koutů. Všude typické pestrobarevné balkony, a kam se podíváte, tam jsou bašty a silné hradby. Třešničkou na dortu je pak výhled na protější Tři města z vyhlídky v Upper Barakka Gardens. Zahrady vypadají zvenku nenápadně, ale jakmile projdete okolo fontánky a pod podloubím až k zábradlí, nabídne se Vám výhled, jaký nemá ve světě obdoby. Přímo pod Vámi stovky lodí všech velikostí, ukotvených v přístavech, naproti Vám pak Vittoriosa (Birgu), Senglea (L-Isla) a Cospicua (Bormla) jako na dlani. Oči tu krásu nepobírají, stály jsme tam se ségrou snad hodinu a fotily to ze všech stran a úhlů.

Pak jsme se vydaly Vallettou směrem k moři, obešly hradby, cestou se vyfotily u památníku velkého obléhání za II. Světové války, a došly okolo hradeb zpět k přívozu do Sliemy. Protože nám zbývalo volné celé odpoledne, sedly jsme do auta a vyrazily směrem na jih do rybářské vesnice Marsaxlokk. Cesta přes Florianu a další města, kterým se prostě nedá vyhnout, nám zabrala docela dost času. Několikrát jsme zabloudily a některé křižovatky jsme projely i 3x, než se nám podařilo se trefit do správné odbočky. Například jsme velmi dobře poznaly autobusové nádraží na okraji Valletty, protože než jsem stihla říct „tam nejezdi, to je nádraží“, tak ségra už tam byla a k velkému údivu všech autobusáků jela nádražím do zákazu vjezdu. Byla to sranda, všude samé zelené autobusy, pokuřující autobusáci s otevřenou hubou a vyvalenýma očima a mezi nimi naše pidiautíčko (Peugeot 108), za volantem zmatená blondýna (ségra) a na spolujezdci ještě zmatenější „zrezivělá sestra“ s mapou v ruce.

Nakonec se nám podařilo z toho nádraží vyjet a najít ten správný směr. Po pár desítkách minut jsme našly Marsaxlokk, kde jsme nejdříve tradičně (za divokého gestikulování řidičů protijedoucích aut) najely do protisměru až téměř na pěší promenádu. Pak jsme to vycouvaly a najely do vedlejší ulice správným směrem. V Marsaxlokk jsme procouraly nábřeží, nakoupily nějaké sladkosti, vyfotily barevné loďky rybářů a rozhodly se, že si dáme rovnou večeři – mořské potvory. Na nábřeží je plno restaurací a všechny nabízí výhodné menu pro 2 osoby za 24.90 EUR. Většinou sestává buď z rybích steaků (tuňák, mečoun apod.), a nebo z mořských potvor (calamari, krevety, mušle, chobotnice a kousek ryby). V ceně menu jsou hranolky a salát. Večeře byla výborná, stálo to za to a do auta jsme se téměř odkutálely. A jak jsme nakonec zjistily, bylo to široko daleko nejlevnější „mořské“ menu na celém souostroví. Podobné menu pro 2 osoby stálo například v letovisku Qawra od 40 EUR výše, spíš většinou tak 52 EUR. Cestou k autu nám ještě nohy spláchl příboj, tak jsme pro jistotu boty nasáklé rybinou nechaly na noc smrdět v autě, neb jsme neměly moc odvahy si je vzít s sebou na pokoj.

Cestou zpět do Sliemy jsme narazily na Lidl, tak jsme si tam nakoupily zásoby. Jedno velké balení vody a celkem asi 6 lahví vína. Vystačilo nám to až do konce pobytu. Co nás ale zarazilo, že když jsme z toho Lidlu vyjížděly, tak na nás lidi dělali různé posunky. Tak jsme přišly na to, že jedeme opět v protisměru. Holt to bude asi chvilku trvat, než si zvyknem.

Den třetí – Mdina, Rabat, Dingli, Ghajn Tuffieha & Gozo

Po snídani jsme zabalily kufry, vystěhovaly se z hotelu a vyrazily do vnitrozemí směr Mdina a jeho dvojče Rabat. Mdina je nádherná – taková menší Valletta. Město uprostřed silných hradeb, které založili Féničané někdy v 8. století př. n. l., sloužilo jako hlavní město Malty až do příchodu Johanitů na ostrov. Klidné čisté městečko, kde v současné době žije asi 300 stálých obyvatel, nabízí pitoreskní úzké uličky, chrámy, paláce, bašty a mohutné hradby. Za hradbami se pak rozkládá jeho dvojče a předměstí Rabat – zde kromě Římského domu najdete také katakomby světců Sv. Pavla a Sv. Agáty.

Na náměstí před hlavní bránou jsme pohůnkovi zaplatily jedno éčko za to, že nám pohlídá auto naložené až po střechu a vyrazily do Mdiny a Rabatu na prochajdu zakončenou zmrzlinou. Pak už se horko nedalo snést, tak jsme se dohodly, že to do odpoledne zapíchneme na nějaké pláži a cestou to vezmeme přes nádherné útesy Dingli, které jsou nedaleko Mdiny. Nakonec jsme zakotvily v zálivu Ghajn Tuffieha, hned vedle známější Golden Bay. Voda byla celkem přijatelná, vlezly jsme tam obě, já i moje zimomřivá sestra :-). Asi ve 4 odpo jsme nasedly zase do auta a vydaly jsme se k trajektu na Gozo. Cesta byla snadná, takže za chvíli už jsme stály na velkém parkovišti před ještě větší lodí a čekaly, co se bude dít. Protože jsem neměla toho průvodce, nebyla jsem na to moc připravená. Zjistila jsem, že cesta Malta – Gozo se neplatí. Takže prostě najedete autem do nitra obrovské lodi do pruhu, který Vám ukáže zaměstnanec, zastavíte, vystoupíte a jdete si sednout do kavárny, nebo jako my – na horní vyhlídkovou palubu. Nádherný počasí, nádherná scenérie, z výšky toho obrovskýho trajektu – no prostě zážitek.

Po příjezdu na Gozo jsme vyjely z přístavu Mgarr a v nejbližším městečku zastavily u krajnice, že jako mrknem do voucheru, kde máme hledat náš hotel. Tam jsem zjistila, že jsem pro změnu v hotelu ve Sliemě nechala celou složku s vouchery na ubytování, voucherem na auto, smlouvu o výpůjčce auta, kartičkami pojištovny a pojišťovací smlouvu a letenkami… prostě frajerka ne jako?

Tak jsem musela zavolat švagrovi, který mi na internetu našel adresu hotelu, ten jsem si pak našla na mapě a jely jsme dál – do městečka Xhagra. Městečko leží ve vnitrozemí na náhorní plošině a samo o sobě asi není ničím zajímavé, o to lepší je pak ten dojem, když se vám v klikatých uličkách podaří najít hotel a vy do něj vstoupíte. Takovou oázu klidu a pohody jsem opravdu zažila málokdy. Tradiční nenápadná nízkopodlažní budova z pískovcových kvádrů, na nádvoří uvnitř hotelu pak bazének, zdi obrostlé popínavými rostlinami, rustikální výzdoba, neskutečně ochotný a milý personál a neuvěřitelný klid a pohoda. Navíc ty výhledy na téměř půlku Goza – to se snad ani nedá popsat.

Recepční se díval trošku nedůvěřivě, když jsem mu vysvětlovala, že nemám voucher. Musela jsem se připojit na jejich wifinu a poslat jim kopii na mail. Myslím, že když jsem mu vysvětlovala, že jsem jako fakt profesionál, co pracuje už 20 let v cestovním ruchu, a zapomněla jsem Lonely Planet už v letadle na cestě sem a všechny vouchery a doklady v hotelu na Maltě, tak jsem ho asi fakt hodně pobavila.

Večeře proběhla u Číňanů v restauraci Xi-Xi na hlavním korzu tohodle městečka a byla výborná – cena asi 22 EUR za obě jídla včetně rýže (kuře s kešu oříšky a citronové kuře), porce takové, že jsme je nesnědly najednou ani při tom hladu, jakej jsme měly.

Den čtvrtý – Rabat (Victoria) & Comino

Aby se to nepletlo, jmenuje se hlavní město Goza taky Rabat, nicméně cizinci mu říkají Victoria. Opět krásné městečko se zachovalými hradbami, kostely, domy, vyhlídkami, dokonce zdarma vstup do místností, kde se skladovalo obilí. Po prohlídce Rabatu jsme to vzhledem k počasí vzaly rovnou do přístavu Mgarr, kde jsme zakoupily lístky na loď na Comino a v poledne jsme vyrazily. Pověstná zátoka Blue Lagoon už byla plná lodí a obsypaná turisty, tak jsme po pár nezbytných fotkách vyrazily zkusit někde o kus dál nějaký místo, který by nevypadalo jako Disneyland. Podařilo se nám to hned asi o 300 metrů dál – pár plochých kamenů s poměrně dobrým vstupem do vody a nikde nikdo. Tady jsme sebou plácly na osušky a další 3 hodiny jsme se zvedly, jen když jsme se chtěly ochladit v moři. Cestou zpět jsme měly ještě předplacenou návštěvu jeskyní, což se nám moc líbilo. Pak už tradá zpět na Gozo. Protože jsme měly ještě dost času, zajely jsme se podívat na sochu Krista Vykupitele (Tas-Salvator) u městečka Marsalforn. K večeři jsme dorazily zbytky „číny“ ze včerejška a sendvičů z Comina a padly jsme za vlast.

Den pátý – Azurové okno, Inland Sea, Wied il-Ghasri a zpět na Maltu

Po snídani jsme se k naší velké lítosti musely vystěhovat z našeho úžasného hotelu Cornucopia. Naložily jsme naše pidiautíčko opět až po střechu a zamířily na to, co zbylo z Azurového okna. Je škoda, že se zřítilo do moře, nicméně i tak to místo stojí za návštěvu. Tady jsme zjistily, že přestože jsou ostrovy pověstné kamenitým povrchem, což jsme věděly dopředu, zapomněly jsme doma boty do vody, které jsme plánovaly vzít. No nic, takže v sandálkách (tenisky ještě nevyčichly od zaplavení smrdutou přístavní vodou v Marsaxlokku) jsme propajdaly celý záliv a udělaly spoustu nádherných fotek všech útesů a bizarních skalních útvarů vytvořených erozí. Letní boty byly poté nicméně na vyhození…

Další zastávkou bylo Inland Sea (Vnitrozemní moře), které je hned asi 200 metrů od parkoviště u Azurového okna. Tady si můžete za 4,- EUR / osoba vlézt do loďky a nechat se dírou ve skále zavézt na volné moře a nakouknout do několika působivých jeskyní. Moc se nám to líbilo.

Hned potom jsme ještě udělaly pár fotek v soutěsce Wied il-Ghasri, kde jsem se dokonce statečně svlíkla do plavek, ale do vody jsem vlezla jen po kolena – bylo asi 20 stupňů.

Odtud jsme to vzaly do přístavního městečka Marsalforn. Tady už jsme hlady šilhaly, tak jsme to zapíchly na nábřežní promenádě v pizzerii a daly si úžasnou pizzu (marinara a quattro formaggi).

Po obědě jsme sjely do Mgarr na trajekt zpět na Maltu a vydaly jsme se hledat náš poslední hotel v letovisku Qawra.

Hotel Dolmen Beach Resort & Spa 4, který je hned na hlavní promenádě v první řadě hotelů, jsme několikrát přejely, protože na něm nikde není napsán název. Nakonec jsme ho našly jen díky tomu, že jsem ho poznala podle fotek na netu. Moderní prosklený vzdušný hotel, s úžasnou polohou, nicméně v recepci Vás přivítají 4 recepční, jedna protivnější než druhá. Když jsem jim navíc podala svou historku o ztrátě voucherů, zmizel jim z xichtů i ten poslední náznak úsměvů. Nakonec se nám přeci jen podařilo se ubytovat, najít místo na zaparkování auta a vyrazit na prochajdu po promenádě.

Den šestý – Tři města, Blue Grotto

Dnes mělo být nic moc počasí, 23 stupňů a zataženo, a byl to náš předposlední den na Maltě. Takže jsme vzaly auto a vyrazily tam, kde jsme ještě nebyly – Three Cities (Tři města), tedy Senglea (L-Isla), Cospicua (Bormla) a Vittoriosa (Birgu). Procouraly jsme nábřeží a přístavy v těchto pitoreskních městečkách a zamířily do Hypogea Hal Saflieni (prehistorické podzemní chrámy).

Díky skvělému maltskému značení cest a turistických atrakcí jsme to nenápadné místo hledaly asi hodinu. Poté, co jsme našly polorozbořený fotbalový stadion a obešly ho ze všech stran, majíc za to, že se jedná o prehistorické naleziště (postupně jsme se ptaly na cestu jednoho afrického uprchlíka, který uměl asi 3 slova anglicky, jednoho tipuju maghrebského mladíka, který si myslel, že hledáme posilovnu a jednoho italského turisty, který jediný věděl), se nám nicméně nakonec podařilo toto záhadné místo najít.  Zde jsme zjistily, že je vyprodáno na měsíc dopředu a když náhodou někdo nedorazí, tak „last minute“ vstupenky stojí 40 éček na osobu. Asi by mě to nepřekvapilo, kdybych měla svůj Lonely Planet, kde to určitě píšou … no nic. Tak jsme se na to vyprdly, sedly zase do auta a vyrazily ke skalnímu útvaru známému jako Blue Grotto. Nejdříve vyhlídka seshora a potom autem na parkoviště, které je o něco níže, zde se dá nasednout na loďku a provezou Vás i pod tímto útvarem a do přilehlých jeskyní. Cena 8,- EUR / osoba. Bylo to nečekaně nádherné. Po lodičce nás přepadl hlad, takže jsme našly malou, přívětivou restauraci a objednaly za 30 EUR „mořský“ talíř pro 2 osoby. Obrovský kopec tří druhů mušlí, pár krevet a flák ryby, k tomu hranolky – nemělo to chybu.

Den sedmý – koupání

Poslední den mělo být 24 stupňů (ve stínu) a azúro. Už jsme celkem vyčerpaly nápady, kam ještě zajet a tak jsme se rozhodly využít počasí a zůstat se jen někde válet. Za tímto účelem jsme zvolily záliv Mellieha, kde je asi nejdelší pláž na Maltě. Pláž je nádherná, s velmi pozvolným vstupem do moře, jemným pískem a čistou vodou. Byla to pohoda a jedinou chybou bylo, že jsem v Praze zapomněla plážové pantofle. Na závěr dne jsme na chvíli zalehly u hotelového bazénu a pak jsme to ještě vzaly podchodem na hotelový „beach club“. Nejedná se o pláž v pravém slova smyslu, protože v této části ostrova nejsou písčité pláže, pouze kameny. Lehátka leží na plochých kamenech a různých betonových teráskách s nádherným výhledem na slunce zapadající do moře. Bylo to kouzelné.

Den osmý – odlet

Vstaly jsme ve 4.30 a v 5.10 už jsme byly na cestě. Cesta celkem v pohodě, ale ještě jsme potřebovaly dotankovat nádrž, než odevzdáme auto. U letiště jsme narazily na benzinku. Systém je samoobslužný, bohužel však jen na cash a navíc jak jsme zjistily, nevydává účtenky. Funguje to tak, že do automatu dáte bankovku, automat ji vcucne dovnitř, vy naťukáte číslo stojanu a můžete tankovat dokud nevyčerpáte hodnotu té bankovky. Odevzdaly jsme autíčko, špinavé jako prase a oblepené tím pískem co sem imrvére fučí ze Sahary, a vydaly se k letadlu.

Bylo to skvělé, grazzi Malta!