Kohútka, Valašsko

V únoru už tradičně absolvujeme týden v horském hotelu Kohútka na Valašsku v pohoří Javorníky. Máme to tady rádi, protože už jako děti někdy před 30-ti lety jsme jezdívali na vedlejší chatu Javorka. Sjezdovky tady nejsou dlouhý, ale je to tu skvělý pro děti. Můžete prostě před chatou nasadit lyže a jet, nemusíte se nikam přemísťovat autem, je tu krásně, výborně se tu vaří a místní jsou přeochotní. Moc jsem se na ten pobyt letos těšila, zejména při pohledu na weather.com, kde jsem hltala zprávy o počasí a hlavně o sněhových podmínkách. Oproti loňsku, kdy jsme týden lyžovali v plus 6-ti stupních na pruhu umělýho sněhu uprostřed zelených luk, předpovědi hlásily teploty mírně okolo nuly, metr sněhu, sluníčko, občas sněžení. Prostě ideální podmínky. Ale jak hlásí známé přísloví – „když chceš rozesmát Pánaboha, sděl mu svoje plány“.

Něco přes týden před odjezdem se Lucince objevil vřídek na zadečku. Každým dnem rostl, podebíral se, tmavnul a kynul. Když měla po třech dnech Lucinka prdelku jak broskev (stejnou barvu i velikost), tak jsem vzala 90,- Kč a naklusala na dětskou chirurgii na Bulovce. Výsledek  – absces, incize v plné anestezii, nástup na operaci druhý den ráno, předpokládaná doba hospitalizace 2 -3 dny. Výýýborněěěěéé… Takže jsme nastoupili v neděli ráno na operaci. Přesně týden do odjezdu na hory. Lucinka to zvládla celkem skvěle, už pár hodin po operaci lítala po chodbě oddělení a týrala ostatní děti = známka toho, že je jí dobře. Ale zas tak dobře jí nebylo. Chirurg druhej den zjistil, že rozříznutá rána je moc malá, hnis nemůže vytékat a rána se nehojí. Takže jí tu ránu museli zaživa „roztáhnout“. Bolest jako prase a řev, že to muselo být slyšet až na Palmovce. Další den jí nasadili antibiotika. Pomalu jsem se začínala smiřovat s tím, že Lucinka na hory prostě neodjede.

Když po třech dnech ta prdelka konečně začala splaskávat a já začala pomaličku dostávat naději, že nás do pátku pustí, přišel do nemocnice na návštěvu Jenda, který mi oznámil, že ho bolí zub. Volám manželovi a říkám „máme další problém, zavolej zubařce a popros ji, aby si hned ve středu nebo ve čtvrtek našla skulinku, Jendu bolí zub a jestli ho to chytne na horách, tak jsme v prdeli“. Za chvíli volá manžel, že zubařka má dovolenou. No jasně, jsou jarní prázdniny. Takže dětská zubní pohotovost v Motole. Zaúkolovala jsem mámu, která přijela z Brna, aby mi pohlídala, zatímco budu v nemocnici, aby vzala Jendu a ráno zajela metrem do Motola. Máma se z toho málem psychicky zhroutila, protože v životě metrem nejela sama a navíc trpí naprostou absencí orientačního smyslu. Tak jí říkám „to je v poho, dojeď tramvají na Palmovku a až tam budeš, tak mi zavolej, navedu tě“.

Druhej den ráno mi volá Honza z práce a hlásí „já jsem asi udělal nějakou botu, odjel jsem ráno do práce a omylem jsem odvezl mámin mobil“. A já na to: „ píp píp píp píp, ty píp píp, máma má jet sama metrem s Jendou do Motola a ona tam netrefí, byly jsme domluvený, že ji navedu telefonem. Ty píp píp píp, jdi už do píp píp píp“. A Honza úplně zdrceně „já to nějak vyřeším“. Zavolal sousedce, ta šla zazvonit na mámu a řekla jí, že se má stavit do nemocnice, kde jí půjčím jeden z mých dvou mobilů. Fajn, kolem osmé ráno se máma objevuje v nemocnici, já vytočená do maxima začínám hledat svůj záložní mobil, načež přichází Ukrajinka a začíná mi pod nohama šmejdit s hadrem. Tak mě rozhodila, že jsem ten mobil prostě nenašla. Máma odešla, že si teda nějak poradí, a já našla mobil asi minutu po tom, co za ní zaklaply dveře. Chtělo se mi brečet.

Máma to naštěstí nakonec zvládla, na cestu se zeptala, ale problém byl v tom, že zubařka v Motole při poklepu zjistila, že to Jendu nebolí (ono ho to bolelo, ale řekl, že ne), a že stejně nesmí provést zákrok bez souhlasu rodičů. Takže se zase vrátili domů. A Jendu bolel zub pořád.

Ve čtvrtek mě s Lucinkou pustili domů (slyšela jsem sestřičky, jak v sesterně říkají „no zaplať Pánbůh“ – známka naší všeobecné oblíbenosti u nemocničního personálu) a v pátek jsem Honzu nahnala s Jendou znovu do Motola, kde mu ten zub rovnou vytrhli.

V pátek večer ještě proběhlo natáčení Valentýnského videa pro Prague Morning kam šel Jenda ještě se zbytkama krve v koutcích, v sobotu Jendův hokejový trénink a Lucinčina kontrola v nemocnici, kde jsem doktorce slíbila, že Lucinka opravdu, ale „opravdu nebude lyžovat paní doktorko, dyk jsou jí teprve tři roky ne?“, a mohli jsme vyrazit. Jedno dítě díru v prdelce, druhé v tlamě :-).

Po čtyřech hodinách jsme dorazili na místo, všude plno sněhu a plno lidí. Hned jak jsme vybalili, šli jsme s dětma bobovat. Na místní „bobovací cestě“ jsme potkali některé naše nové spolubydlící z hotelu, kteří se taky zrovna ubytovali. Hned jsme si padli do oka, páč bylo jasný jak jelení voko, že jsme na stejné vlně. Jedna paní začala ihned vyzvídat, jestli je v chatě nějaká společenská místnost, že jsou zvyklí popíjet a hrát karty. Při této krátké konverzaci hleděla skleněným zrakem skrze mě až někam k Hrubému Jeseníku, a smrděla kořalkou a cigárama víc než místní ogaři. A že prý naše děti by se mohly skamarádit. Tak jsme jim sdělili, že tam nic takovýho není a že my jsme přijeli lyžovat.

Druhej den jsme zakoupili šestidenní skipasy a vyrazili. Asi 100 metrů od hotelu má chatu náš kamarád, který má syna o 2 roky staršího, než je náš Jenda. A protože byly zrovna Zlínské jarní prázdniny, zjistili jsme, že tady má Jenda svého tradičního lyžovacího parťáka. Shodou okolností měli kluci bundy stejné značky a i lyžařsky (a tvrdohlavostí) jsou zhruba na stejné úrovni, takže jsme záhy vzdali jakékoli pokusy o kontrolu nad jejich jízdou. Kluci často jezdili sjezdovky šusem a dávali si závody, kdo bude dole dřív. Nějaká asi padesátiletá paní, která se tady zrovna učila lyžovat a snažila se spíš nikomu nepřekážet, se smrtí v očích zahlásila: „já to zvládnu, ale nejvíc se bojím těch dvou malejch spajdrů, ti vždycky tak profrčí okolo!!!“.

Já s manželem jsme se střídali u Lucinky. Cílem bylo za ten týden naučit Lucinku základy lyžování a pokud možno jezdit na vleku. Během prvního dne jsem zjistila, že s tvrdohlavostí sobě vlastní prostě nebude dělat, co se po ní chce. Takže když jsem jí ukazovala, že má držet nožičky do stříšky a dát ručičky na kolínka, tak dostala amok. Řekla mi, že ona tak ty nožičky a ručičky mít prostě nechce. Takže jsme nasadili odborníky zavrhovanou metodu „jízda na hůlce“, která se nám osvědčila už u Jendy. Druhý den lyžování jsem ji posadila (s pomocí vlekaře Mirka) na pomu. Udržela se úplně v pohodě, akorát na konci nevystoupila a na tý pomě zajela až pod skupinu smrků, kterýma je obklopen konec vleku. Poma naštěstí sama zastavila, disponujíc pro tyto případy jakousi pojistkou a já jsem plačící Lucinku vytáhla z houští, zatímco zoufale plakala, že „už nece do toho lesaaááá“! Od té doby ze všech vleků pro jistotu vystupovala už v půlce kopce.

Celý týden proběhl celkem hladce. Lucince jsem zhruba 5x denně převazovala prdelku a dávala jí tam „lepení a dešník“ (=náplasti a Višňák), Jendovi jsme proplachovali pusu Corsodylem a tak nějak jsme přežili všechny nástrahy pobytu na horách, včetně naší partičky pařmenů, kteří naštěstí dělali bordel jen jednu noc. Po zbytek pobytu se omezovali na vypalování zobáků před hotelem a občasnou jízdu na některém z místních vleků. Musel to pro ně bejt ukrutně nudnej týden.

Poslední den byl ve znamení katastrof. Lucinka ráno stávkovala, že nepůjde na snídani. Když jsem se pro ni asi 5x vrátila do apartmánu a ona pořád ještě trucovala v předsíni, tak jsem nakonec teda opravdu chtěla odejít, jenže mezitím mi Lucinka strčila ruku do dveří a já jí tam přivřela prstíčky. Málem jsem jí tak 3 kousky amputovala. Nakonec se uklidnila a šly jsme spolu lyžovat. V místě, kde se podjíždí poma z jedné části sjezdovky na druhou, jsem nějak neodhadla naši rychlost a vzdálenosti. Lucinka dostala plnej zásah přes tlamu visící prázdnou pomou. Spadlo pár slziček, ale za minutu už jsme zase lyžovaly. Při další jízdě jsem se na skoro stejným místě srazila se snowboarďákem. Jak jsme všichni padali, tak Lucinka dostala přes tlamu z druhé strany snowboardem. Měla na pravý tváři pěknýho modrýho moncla. Když už asi po dvou hodinách lyžování skoro nemohla, tak jsem ji odevzdala mámě, že s tím, že spolu půjdou bobovat. Lucinka se snažila vylézt zledovatělej kopeček přímo před hotelem, podjely jí nohy a spadla bradou přímo na led. Omlácenou v obličeji ze všech stran a s téměř amputovanýma prstíčkama na pravé ruce, jsem ji dovedla do jídelny, kde jsem ji ještě tu zdravou levou ruku polila vařící polívkou (snažila jsem se jí nalít polívku do talíře, ale ona byla rychlejší a dala mi tam ruku). Tím jsme tento výživný den zakončili a nic dalšího už se nám nepřihodilo. Lucinka mi přesto večer v posteli říkala, že „mě má láda“, čemuž jsem se docela divila. Máma to nazvala typickým příkladem Stockholmského syndromu.

Večer jsme ještě vyrazili na večerní lyžování, kde jsme asi hodinu jezdili na čerstvě upraveným svahu. Vlek „obsluhovali“ tuším čtyři místní vlekaři, všichni nachcaní jak zákon káže, takže bylo celkem veselo. Dokonce vyrazila lyžovat i paní z naší partičky pařmenů, kterou jsme důvěrně nazývali „uzeným lososem“. To kvůli barvě jejího lyžařského oblečku a taky kvůli silnému odéru z cigaret, který ji doprovázel kamkoli se hnula a narušoval naše snahy o inhalování nezkaženého horského vzduchu.

Ráno jsme se sbalili, nastěhovali do našeho kombíku materiál hodný skříňové Avie, nechali si s sebou zabalit dvě dávky vyhlášených místních borůvkových knedlíků a odfrčeli domů.

Bylo to super, za rok snad zase na Valašsku.