Pár let po revoluci, ve věku sladkých 19-ti let mě moje kámoška ze školy domluvila letní brigošku v Itálii. Měla jsem odjet pracovat do kempu na Garganu. Do té doby jsem ani netušila, že něco takovýho existuje. Dnes už vím, že je to „ostruha Italské boty“, nádherný pitoreskní poloostrov Gargano.

Rodiče polomrtví hrůzou, že mi majitel kempu Luciano po příjezdu zabaví pas a donutí mě šlapat někde v Lido de Sole, mi zamávali u autobusu, a já vyrazila na cestu dlouhou 1500 km. Vyzbrojená bezstarostností svého věku a vědomím, že s velkou státnicí z angličtiny se domluvím všude na světě, jsem vyrazila k jihu. Vystřízlivění nastalo hned, jak mě řidič vyhodil na hlavním náměstí prdele světa jménem Rodi Garganico. Nejenže tam na mě nikdo nečekal, neměla jsem ani drobáky na telefon, ale hlavně jsem záhy zjistila, že kemp je nikoli 300 m od městečka, ale několik kilometrů a netuším ani, kterým směrem (Google ještě neexistoval) … ale hlavně – že anglicky tady nikdo neumí. Jako fakt nikdo. Což se ještě dá pochopit. Za pár týdnů jsem navíc zjistila, že tady nikdo neumí ani italsky. Což se v Itálii pochopit nedá. Setkala jsem se s místní realitou jménem „dialetto“ .. tedy dialekt. Aneb když mluvíte jen hantecem a myslíte si, že je to spisovná italština a že vám každý, včetně cizinců, rozumí.

Ale zpátky na to náměstí. Byla jsem celkem vyzbrojená. Měla jsem italsko-český slovník, italsko-českou konverzaci a uměla jsem napočítat do deseti, říct „é pericoloso sporgersi“, „ti amo“ a „vorrei telefonare“ *. Zejména na tu poslední větu jsem dost spolíhala. Bohužel obsluha benzínky, což byl v tuto denní hodinu jedinej otevřenej podnik, na to neskočila. Tak jsem opět vypadla na ulici a přemejšlela, co budu dělat. Nakonec jsem našla ještě nějakou otevřenou cestovní kancelář a zapadla tam. Týpek, co tam seděl, čirou náhodou znal majitele kempu Luciana a zavolal mu, aby si pro mě přijel. Dorazila jsem teda na místo určení a začala pracovat na recepci kempu.

Po pár týdnech jsem byla z recepce přesunuta do kuchyně, čímž jsem naprosto ztratila kontakt s českými kolegyněmi a dostala se mezi Italky nejnižšího vzdělání a nejhrubšího zrna. Dostávala jsem tam neskutečnou čočku, zato jsem se díky tomu rychle, ale opravdu rychle naučila italsky. Byl to čistej pud sebezáchovy. Kromě peprných nadávek (kterýma mě samozřejmě častovaly pokaždé, když jsem něco zvorala) jsem začala důležitými frázemi typu „škrábat brambory“, „vytírat podlahu“, „zametat“ a „udělat macedonii“, „vzít si nůž a zajít za bungalov nařezat trochu rukoly“ …

Když jsem prošla tímto divokým základním kurzem vysoké italštiny, a přežila první pracovní prázdniny na Garganu, vrátila jsem se sem ještě mnohokrát. Ať už to byly další letní brigády, svatba kámošky nebo návštěvy tehdejšího přítele.

Pobyt v Itálii mě zocelil. Rozšířil mi obzory. Odstranil pár předsudků. Pár nových vytvořil. Zbavil mě iluzí. Bylo to opojné (ze začátku), pak rutinní, a pak nastalo vystřízlivění, a to tak, že v mnoha směrech. Dozvěděla jsem se o Italech a o Itálii mnoho zajímavých poznatků. Našla velkou lásku svého života. Pak jsem o ni přišla. Naučila jsem se Italsky. Vytvořila si návyk na pár věcí. Otrkala jsem se. Byla to škola života. A kurevská…