Bad Gastein 2016

1. 2. 2017

Bad Gastein, Rakousko

Po pěti letech na mateřské se mi konečně podařilo vyrazit na lyže opět do Alp. Vybrali jsme středisko Bad Gastein v Tyrolsku. Sice menší, ale přeci jen s sebou bereme pětiletého syna, tak by to mělo stačit. Navíc se jedná o lázeňskou oblast, takže se těšíme i na válení v termálkách.

25.12.

Ráno vyrážíme. Auto naložený po střechu, venku příjemné zimní teploty, Lucinka je u babičky, zdá se, že vše klape.

Někde před Dolním Dvořištěm řešíme něco ohledně firemní vánoční party mého VIP klienta, které jsem se zúčastnila 3 dny před tím někde 30 km od Prahy. V autě probíhá následující rozhovor.

Honza: „ kdo tě teda vlastně vezl domů?“.

Já: „kluci z Buggyry“.

Honza (nasraně): „ … hmmm … a co za to chtěli?“.

Já: „Nic. Ale čéče dozvěděla jsem se zajímavý věci. Třeba proč jsou v tom náklaďáku tři lidi. Já jsem to nikdy nechápala. Jako chápu řidiče a navigátora, ale co tam proboha dělá ten třetí??!!!“.

Honza: „a co teda dělá?“.

Já: „sleduje budíky, prej to ten řidič nestíhá a ruší ho to, musí se koncentrovat. Hele, nejsme teď náhodou někde u Nažidel? Jak se tady vyboural ten autobus?“.

Honza (čím dál víc nasraně procedí mezi zuby, přičemž jedem cca vražednou osmdesátkou): „nevím, já nemám čas, sleduju budíky!“.

Slovní spojení „sleduju budíky, nemám čas!“ se stává heslem následujících dní pokaždé, když něco potřebuju nebo chci nějaký rozhodnutí. Asi je to pomsta za ten Vánoční večírek. A to jsem přijela domů asi o půl dvanácté a relativně střízlivá ..

Cesta trvá 5 hodin a ani jednou jsme nezabloudili. Super, jako navigátor jsem dobrá. Apartmán je pěknej, čistej, prostornej a paní majitelka příjemná a velmi ochotná. Poskytne nám info o tom, kam jet lyžovat, předá mapky sjezdovek a Bad Gastein Card, na základě které pak dostaneme nějaké menší slevy v termálkách.

Městečko Bad Gastein je nádherný, vypadá, jako když vezmete Karlovy Vary a umístíte je do Špindlu. Trošku snobárna, ale opravdu paráda.

Podrobný popis a info o sportovištích, ubytování a cenách najdete zde:

26.12. 2016 – 31.12. 2016

Vyrážíme do střediska Sport Gastein. Je to 15 kiláků do kopce, nádhernou krajinou Národního Parku Vysoké Taury. Po příjezdu se přezouváme, zakupujeme 6-ti denní skipass a vyrážíme vzhůru. Parkoviště je poloprázdný, na sjezdovce nikdo, zima jak v Ruským filmu (celej týden se pohybuje od -10 do -15oC), ale azúúúro, který kromě jednoho dne vydrží celej tenhle božskej týden. Následujících 6 dní prostě jen lyžujeme, válíme se v termálkách, večer koukáme na pohádky (Jenda) a popíjíme víno (já a Honza).

Středisko Sport Gasten je menší, je zde jen jedna lanovka a asi 2 kotvy, který nejedou. Ale hlavní sjezdovka má 3,5 km a je nádherná, výborně upravená, členitá a panoramatická. Díky tomu, že je skoro každý den slunečno a modro, se při každé jízdě kocháme výhledy, který nemají chybu. A protože sníh není skoro nikde, jsou v níže položených střediscích Schlossalm a Stubnerkogel koncentrovaní všichni turisté/lyžaři z okolí na asi třech sjezdovkách, nakonec zůstáváme celý týden lyžovat nadšeně tady, kde je sice kosa jak z nosa, ale relativně prázdno a žádný fronty.

Jendovi to jde, během dvou dnů se otrkal, přestal plužit a začal sám od sebe kárvovat jak ďábel. Někdy. Někdy ovšem (většinou) ale nahoře nakopne svoje racingový Blizzardy, který mu naivně přinesl dobromyslný Ježíšek, a tu červenou sjezdovku jezdí „šusťákem“ (tedy šusem). Po dvou dnech lyžování mám problém ho dohonit a proklínám to mýtické dítko, který mu poskytlo ty zpropadený lyže. Podaří se mi dát mu jedinou radu, kterou jakž tak vezme na milost, a to, aby se nesnažil na těch ledových plotnách brzdit nebo zatáčet, aby je prostě napřímo přejel, jinak mu to ustřelí a pojede po prdeli až na parkoviště. Kupodivu mě poslechne a to je asi tak všechno. Jinak jezdí jak sebevrah a jen díky mé pevné vůli nevyzkouší vražednou černou, která má místy 70% sklon a povrch jak kluziště v Letňanech když ho přejede rolba.

Občas nechám Jendu Honzovi a jdu si tu sjezdovku sjet svým tempem. Během cest kabinovou lanovkou nahoru na kopec se pak dovídám zajímavé věci o svých spolucestujících.

Jednu cestu jedu se starším Rakušákem. Je mu tak 80 a vypadá ve výborné kondici. Mluví plynně anglicky a tak prokecáme celou cestu. Mimochodem se dozvím, že bydlí u golfovýho hřiště v Bad Brucku (teda kousek od našeho Ferienhausu) a že v dubnu to má nejradši, protože dopo hraje golf a odpo lyžuje. Kruci chtěla bych být rakouským důchodcem jednou … Taky mi sdělí, že zdejší jeskyně s radonem a celkově radonová léčba je díky kombinaci radonu, termální vody a nadmořské výšky nejúčinnější na světě co se týče poruch pohybového ústrojí (taky pomáhá na nemoci dýchacího ústrojí a kožní choroby). A prý jako jediná na světě zabírá i na Bechtěreva.

Při další cestě zase zjišťuju, že Chorvati mají taky Decathlon, protože byli celí od hlavy až k patě oblečení do rádobyznačky Wed´ze. Bohužel ta rozdílná životní úroveň se prostě nezapře. Zatímco Rakušáky proti tomu poznáte na první pohled, u nich prostě Atomic, Spyder nebo Kjus vedou. Zjišťuju taky, že zrovna teď frčí Icepeak (no jasně, prodává se to v Intersportu), a semo tamo taky něco od Napapijri.

Nepřekvapili mladí Skandinávci. Jednu jízdu jsem absolvovala se Švédským snowboarďákem a dvěma dalšíma holkama nevím odkud (mluvili mezi sebou anglicky), a málem jsem to nepřežila. Ty výpary mi působily dávicí reflex, musela jsem si otevřít okýnko a celou cestu jsem se snažila nasávat čistej ledovej alpskej vzduch, abych nevrhla svoje domácí křupavé müsli tomu blonďatýmu debilovi do klína. Ještě víc než ten odér kořalky mě fakt drtily ty kecy typu „nesmíme večer tak chlastat, zítra musíme jít lyžovat/snowboardovat dřív, třeba tak o půl desátý. Takhle v 11 to už je pozdě, už je tady hodně lidí“ atd.

Po lyžování většinou chodíme do termálek. V Alpentherme v Bad Hofgastein jsou dva tobogány. Jeden je „raftovej“, jezdí se na něm na pneumatikách. Druhej je „závodní“, je hodně prudkej a je zde i časomíra, která měří nejlepší čas dne. Toho si ovšem Honza jaksi nevšiml a do toho tobogánu vypustil Jendu. Čekám dole a najednou to vyplivne Jendu, kterej ječí jak tur, má voči navrch hlavy, na čele mega bouli a možná i bláto na hřišti.

Ve Felsentherme v Bad Gastein pro změnu lítá mezi termálním bazénem a sněhem na trávníku, kde se statečně válí a zahanbuje tak bandu dospělých Italů, kteří se odhodlávají vylézt ven z té vody a zchladit se ve studeným bazénu.

Silvestra a povinné oslavy nějak neprožíváme a navíc máme naplánovaný odjezd domů, takže se umisťujeme do postelí s filmem a lahví Merlotu. Jenda je na zahradě – manžel paní domácí a jejich osmiletej syn ho pozvali, aby s nima šel bouchat petardy. Kluci si sice nerozumí ani slovo, ale jsou šťastní jak blechy a užívají si to.

Usínáme po půlnoci, když utichne ten rachot. Ráno vyklízíme pokoj a padáme domů. Ani se mi nechce. Pobyt úžasnej, počasí úžasný, všechno bez chyby.

Tak příští rok zase někam jinam … a asi už i s Lucikem.